Učení Církve o manželství, sexualitě a ctnosti čistoty pochází od Krista a apoštolů. Je věčné. Nelze ho změnit, ale je stále nutné ho nově formulovat. Vzhledem ke krizi manželství a rodiny v naší době je tento úkol obzvlášť naléhavý. Následující body se nám zdají v tomto směru slibné.
-
1
Důležitým pozitivním krokem k obnově manželského života by bylo obnovení a prohloubení chápání i praktikování ctnosti čistoty. V současném světě existuje skutečná krize čistoty, která hraje nemalou roli v krizi manželství a rodinného života. Dnešní sekulární kultura nechápe, co tato ctnost znamená, a pochybuje, že je možné ji žít. Dokonce to platí i o některých manželských párech v Církvi a části kněží, jak ukazují nedávné skandály. Především by k tomu měla přispět obhajoba, vysvětlování a výchova praxe života v čistotě a svobody, kterou poskytuje, a dokonce „antropologie čistoty“. Velmi významné by také bylo, kdybychom se zabývali epidemií pornografie a nebezpečími, která představuje pro rodinu, a kdybychom formulovali praktická doporučení pro pastorační odpovědi těm, kdo byli touto morovou ranou postiženi.
-
2
Za druhé by bylo cenné nově formulovat proměňující Boží lásku a milosrdenství, které nekončí odpuštěním minulé viny, ale proměňuje nitro člověka, aby mohl žít ve svobodě od neřesti a hříchu. To, že Boží milost nejen odpouští, ale i uzdravuje a pozvedá toho, kdo ji přijímá, je klasickou známkou katolického učení. Dalším výrazným krokem vpřed by bylo vysvětlování, jak působí v jednotlivých svátostech (zejména manželství, pokání a Eucharistie), oživení katecheze v tomto směru a povzbuzování k pravidelnému a hodnému přijímání těchto svátostí (především svátosti pokání, bez níž lze obtížně vykořenit neřesti a pěstovat ctnosti).
Tato dobrá zpráva o milosti a milosrdenství je součástí plnosti pravdy o manželství. Hlásá-li se evangelium s láskou a nadějí, má tato pravda moc přivádět toho, kdo ji slyší, blíž k samotnému Ježíši, a proměnit ho jeho milostí. Pravda, kterou učí Kristus – včetně pravdy o lidské sexualitě – osvobozuje hříšníka a skrze milost mu poskytuje cestu ven z hříchu, cestu naděje.
-
3
Synoda by mohla zkoumat, s úctou ke znovusezdaným rozvedeným, jak budovat pastorační struktury, jimiž by se konkrétně realizovalo učení adhortace Familiaris consortio. Znovusezdaní rozvedení
mají být vybízeni k tomu, aby naslouchali Božímu slovu, účastnili se oběti mše svaté, pravidelně se modlili, podporovali obec v jejích dílech blíženské lásky a v iniciativách bojujících za spravedlnost, vychovávali děti v křesťanské víře, zachovali si kajícího ducha a konali skutky pokání, a tak aby den ze dne na sebe svolávali Boží milost. Církev se má za ně modlit, dodávat jim odvahy, projevovat se jim jako milosrdná matka, a tak je udržovat ve víře a v naději.
Co lze na úrovni diecézí a farností udělat pro prohloubení pastorační péče o ty, kdo v takové situaci žijí? Nabízet jim sv. přijímání je v jistém smyslu zároveň příliš málo i příliš mnoho. Je třeba uznat skutečnost jejich situace, se soucitem a milosrdenstvím, ale i pravdivostí, modlitbou a trpělivostí.
-
4
Na mnoha místech je nutno velmi posílit přípravu na manželství. Popravdě budování zdravého manželství závisí také na dobré přípravě na svátost pokání, svaté přijímání a biřmování. Obnova a zlepšení přípravy ke svátostem by velmi pomohly.
-
5
Je třeba posílit manželské soudy první instance. Poskytují zásadní službu, kterou nelze přenést na nikoho jiného, aniž bychom tím způsobili ještě větší problémy. Úředníci těchto soudů musejí mít řádnou kanonickou a teologickou formaci a měli by procházet pravidelným programem celoživotního vzdělávání (jak je to obvyklé u civilních právníků). Soudy musejí mít adekvátní personální obsazení a musí se jim dostávat takové podpory, aby mohly případy vyřizovat rychle a za dodržení zdravých kanonických norem a procedur. Pracovníci soudů potřebují dostatek času, aby mohli vykonávat své povinnosti, a neměli by být zatěžováni jinými časově náročnými úkoly.
-
6
Konečně by synoda mohla nově formulovat, proč učení Církve o manželství a sexualitě neobsahuje předsudky, bigotnost ani odsuzování, ale je zaměřeno na autentické dobro všech lidí. Toho je obzvlášť zapotřebí ve vztahu k homosexualitě, neboť mnoho katolíků musí v dnešní době čelit enormnímu nátlaku na to, aby se přizpůsobili permisivnímu světskému ethosu, který každé oponování homosexualitě pokládá za iracionální. (Velkou hodnotu by také měla nabídka praktických strategií pro vhodnou pastorační péči o osoby s homosexuálními sklony). Vykládání pravdy o přirozeném zákonu jasně a v souvislosti s univerzálním povoláním ke křesťanské lásce by rodinám poskytlo oporu proti mocným destabilizujícím proudům, které dnes mnohde převládají.
Závěr
Podle zaslíbení samotného Krista Církvi v každé době pomáhá Duch svatý (Jan 15,26). Proto kdykoli Církev čelí při evangelizaci velkým těžkostem, ví také, že Bůh jí chce pro její poslání poskytnout své milosti. Mnoho našich současníků prožívá velké utrpení. Sexuální revoluce má milióny obětí. Utrpěly hluboká, těžko zhojitelná zranění. I když je tato situace náročná, představuje pro Církev také důležitou příležitost k apoštolátu. Lidé si často uvědomují své selhání i svou vinu, ale už ne prostředky k nápravě, které jim nabízí Kristova milost a milosrdenství. Skutečně naplnit touhy lidského srdce a uzdravit i ta nejhlubší zranění v naší současné kultuře může jedině evangelium.
Přijmout učení Církve o manželství, rozvodu, lidské sexualitě a čistotě může být obtížné. Chápal to i sám Kristus, když je hlásal. Tato pravda s sebou však přináší autentické poselství o svobodě a naději: existuje cesta ven z neřesti a hříchu. Existuje cesta kupředu, která vede ke štěstí s lásce. Když Církev připomíná tyto pravdy, má důvod přijmout úkol evangelizace v naší době s radostí a nadějí.
[childnav]