Je skutečná víra nezbytná k platnému manželství?

Někdy se tvrdí, že uzavírají-li manželé církevní sňatek bez skutečné věrnosti víře Církve nebo bez porozumění svátostné dimenzi manželství (např. u snoubenců se špatným náboženským vzděláním, kteří jsou katolíky podle jména, ale osobní rozhodnutí pro víru jim chybí), je sama svátost do jisté míry defektní i přes platný souhlas manželů podle katolické formy uzavření manželství. Tento argument je neslučitelný s katolickým učením i pastorační praxí, a to ze tří důvodů.

  • 1

    Církev učí, že svátostný, nerozlučitelný manželský svazek může být uzavřen mezi katolíkem a pokřtěným nekatolíkem (např. pravoslavným nebo protestantem).1 V těchto případech nekatolík nevyznává v úplnosti katolickou víru. Obdobně stanou-li se manželé-protestanté katolíky, Církev pokládá jejich manželství za svátostné a nerozlučitelné, přestože v době sňatku nevěřili, že manželství je svátost, a zamýšleli pouze přirozené cíle manželství.2 Přesto výše uvedený argument tvrdí, že vyznávání katolické víry je nezbytné pro platnost svátosti. To by v důsledku vedlo k tomu, že by všechna smíšená a nekatolická manželství byla nesvátostná.

  • 2

    Tento argument by podkopal ústřední pilíř svátostné ekonomie: platnost svátostí nezávisí na tom, zda je ten, kdo je uděluje, ve stavu milosti (což nakonec nelze s určitostí vědět), ale na správné formě a matérii. Udělovateli manželství jsou manželé. Chybí-li jim víra formovaná láskou (tj. nejsou-li ve stavu milosti), nemohou sice čerpat milosti plynoucí ze svátosti, ale svátost sama o sobě je platná za předpokladu, že si vyměnili platný souhlas a mají úmysl konat to, co koná Církev, jak jasně učil Benedikt XVI.3 Ve skutečnosti byl tento spor vyřešen již ve 4. století při sporu s donatisty, kteří shodně s výše uvedeným argumentem tvrdili, že duchovní, kteří nejsou ve stavu milosti, nemohou platně sloužit svátosti.

  • 3

    Tento argument by změnil výslovné učení Církve, že k platnosti manželství je třeba jen to, aby člověk zamýšlel přirozená dobra manželství. Jan Pavel II. vysvětlil, že „Církev neodmítá uzavření manželství člověku, který je k tomu disponován, i když je z nadpřirozeného pohledu připraven nedokonale, pokud má tato osoba správný úmysl uzavřít sňatek v souladu s přirozenou realitou manželství. Ve skutečnosti nelze, vedle přirozeného manželství, popsat jiný model křesťanského manželství se specificky nadpřirozenými náležitostmi.“4 Benedikt XVI. ve svém projevu k Římské rotě v r. 2013 vlastně přímo odpovídal na argument, že nedostatek víry způsobuje neplatnost manželství, a zřetelně potvrdil učení Jana Pavla II., že postačuje zamýšlet přirozené cíle manželství.5

  1. Benedikt XIV., Matrimonia quae in locis (1741), DH 2515-20; Kodex kanonického práva, kán. 1055 §1, kán. 1059.
  2. Viz Matrimonia quae in locis, DH 2517-18; kán. 1099.
  3. Benedikt XVI., „Projev k Římské rotě“ (26.1.2013): „Nerozlučitelná smlouva mezi mužem a ženou pro účely svátosti nevyžaduje osobní víru snoubenců; jako nezbytnou minimální podmínku však vyžaduje úmysl konat to, co koná Církev.“ Srov. kán 1060; KKC, §1640.
  4. Jan Pavel II., „Projev k Římské rotě“ (30.1.2003); „Projev k Římské rotě“ (27.1.1997).
  5. Benedikt XVI., „Projev k Římské rotě“ (26.1.2013).