Následky přijímání ve stavu těžkého hříchu

Eucharistie je svatá a vyžaduje svatost. Klaníme se této svátosti a uctíváme ji, protože je v ní přítomen sám Kristus. Sv. Pavel varoval před jejím nehodným přijímáním: „Kdo totiž jí a pije, a tělo Páně nerozlišuje, jí a pije si odsouzení“ (1 Kor 11,29). Církev to vždy vztahovala na ty, kdo jsou ve stavu těžkého hříchu. Jak prohlásil Tridentský koncil: „Ti, které tíží vědomí smrtelného hříchu, jakkoli by také byli přesvědčeni, že nad ním pociťují lítost, jsou povinni předtím se před přijímáním, je-li k dispozici zpovědník. A kdo by se odvážilo učit, kázat nebo zatvrzele tvrdit, nebo také při veřejné rozpravě obhajovat něco jiného, ten nechť je tím samým exkomunikován.“¹

Důvod, proč sv. Pavel varoval „s bázní“ (jak to nazval Tridentský koncil) je prostý: znamení a význam sv. přijímání je v tom, že se v něm člověk sjednocuje s Kristem. Ten, komu chybí víra oživovaná nadpřirozenou láskou, není a nemůže být s Kristem sjednocen. Člověku ve stavu smrtelného hříchu z definice tato láska chybí. Kdyby přijímal Eucharistii, bylo by to v rozporu s tím, co svátost sama označuje. Řečeno přímo, to je svatokrádež.²

Náležitý prostředek nápravy pro člověka ve stavu těžkého hříchu je zpověď, v níž hříšník vyjádří svou kajícnost a pevný úmysl se polepšit. V encyklice Ecclesia de Eucharistia to podrobně vysvětluje sv. Jan Pavel II.: „ Slavení eucharistie… nemůže být výchozím bodem společenství, neboť předpokládá již jeho existenci, upevňuje je a přivádí k dokonalosti.“³ Cituje sv. Jana Zlatoústého:

„I já pozvedám svůj hlas, prosím, naléhám a zapřísahám se, abychom nepřistupovali k tomuto posvátnému stolu s poskvrněným a zkaženým svědomím. Takové přistupování se totiž nikdy nebude moci nazývat přijímáním, … nýbrž odsouzením, trýzní a hromaděním trestů.“⁴

Jan Pavel II. slavnostně uzavírá: „Chci tedy znovu zdůraznit, že platí a vždy bude platit v církvi norma, v níž Tridentský koncil shrnul přísné napomenutí apoštola Pavla, totiž že k hodnému přijetí eucharistie, „pokud si je člověk vědom smrtelného hříchu, je nutné předcházející vyznání hříchů“.“⁵

Je těžké si představit, jak by bylo možno toto učení změnit, aniž by to podkopalo nauku o Eucharistii. Jak napsala Mezinárodní teologická komise (o připuštění rozvedených a znovusezdaných ke sv. přijímání), „kdyby Církev podávala svátost jednoty těm, kdo se s ní rozešli v důležitém bodu Kristova tajemství, už by nebyla znamením svědectví Kristu, ale spíše opakem znamení a opakem svědectví.“⁶

[childnav]