Následky přijímání ve stavu těžkého hříchu
3.10.2015Eucharistie je svatá a vyžaduje svatost. Klaníme se této svátosti a uctíváme ji, protože je v ní přítomen sám Kristus. Sv. Pavel varoval před jejím nehodným přijímáním: „Kdo totiž jí a pije, a tělo Páně nerozlišuje, jí a pije si odsouzení“ (1 Kor 11,29). Církev to vždy vztahovala na ty, kdo jsou ve stavu těžkého hříchu. Jak prohlásil Tridentský koncil: „Ti, které tíží vědomí smrtelného hříchu, jakkoli by také byli přesvědčeni, že nad ním pociťují lítost, jsou povinni předtím se před přijímáním, je-li k dispozici zpovědník. A kdo by se odvážilo učit, kázat nebo zatvrzele tvrdit, nebo také při veřejné rozpravě obhajovat něco jiného, ten nechť je tím samým exkomunikován.“1
Důvod, proč sv. Pavel varoval „s bázní“ (jak to nazval Tridentský koncil) je prostý: znamení a význam sv. přijímání je v tom, že se v něm člověk sjednocuje s Kristem. Ten, komu chybí víra oživovaná nadpřirozenou láskou, není a nemůže být s Kristem sjednocen. Člověku ve stavu smrtelného hříchu z definice tato láska chybí. Kdyby přijímal Eucharistii, bylo by to v rozporu s tím, co svátost sama označuje. Řečeno přímo, to je svatokrádež.2
Náležitý prostředek nápravy pro člověka ve stavu těžkého hříchu je zpověď, v níž hříšník vyjádří svou kajícnost a pevný úmysl se polepšit. V encyklice Ecclesia de Eucharistia to podrobně vysvětluje sv. Jan Pavel II.: „ Slavení eucharistie… nemůže být výchozím bodem společenství, neboť předpokládá již jeho existenci, upevňuje je a přivádí k dokonalosti.“3 Cituje sv. Jana Zlatoústého:
„I já pozvedám svůj hlas, prosím, naléhám a zapřísahám se, abychom nepřistupovali k tomuto posvátnému stolu s poskvrněným a zkaženým svědomím. Takové přistupování se totiž nikdy nebude moci nazývat přijímáním, … nýbrž odsouzením, trýzní a hromaděním trestů.“4
Jan Pavel II. slavnostně uzavírá: „Chci tedy znovu zdůraznit, že platí a vždy bude platit v církvi norma, v níž Tridentský koncil shrnul přísné napomenutí apoštola Pavla, totiž že k hodnému přijetí eucharistie, „pokud si je člověk vědom smrtelného hříchu, je nutné předcházející vyznání hříchů“.“5
Je těžké si představit, jak by bylo možno toto učení změnit, aniž by to podkopalo nauku o Eucharistii. Jak napsala Mezinárodní teologická komise (o připuštění rozvedených a znovusezdaných ke sv. přijímání), „kdyby Církev podávala svátost jednoty těm, kdo se s ní rozešli v důležitém bodu Kristova tajemství, už by nebyla znamením svědectví Kristu, ale spíše opakem znamení a opakem svědectví.“6
[childnav]
- Tridentský koncil, 11. kánon o Eucharistii (1555), DH 1661. (Česky Hrdina, op. cit., str. 93 – pozn. překl.) ↩
- Viz KKC, §2120, kde se to označuje za hřích proti prvnímu přikázání; viz rovněž ST III, q. 80, a. 5. ↩
- Jan Pavel II., Ecclesia de Eucharistia (2003), §35. (Česky webové stránky ČBK http://tisk.cirkev.cz/res/data/008/001081.pdf?seek=1 – pozn. překl.) ↩
- Tamtéž, §36. ↩
- Tamtéž. ↩
- International Theological Commission, „Christological Theses on the Sacrament of Marriage“ (1977), §12. ↩