II.

Vědoma si velikosti a významu okamžiku sv. přijímání, pokoušela se Církev ve své dvoutisícileté tradici nalézt vhodný rituální projev, jenž by co možná nejdokonaleji vypovídal o její víře, lásce a úctě. To se ukázalo, když Církev – v průběhu organického vývoje – začala nejpozději od 6. století podávat Eucharistii přímo do úst. Tak to potvrzuje životopis papeže Řehoře Velikého (papežem v letech 590-604)1 i poukaz v díle téhož papeže.2

Synoda v Kordobě r. 839 odsoudila sektu tzv. „kasiánovců“ na základě jejich odmítnutí přijímat Eucharistii přímo do úst.3 Dále r. 878 zpřísnila synoda v Rouen již platný příkaz, aby se Tělo Páně podávalo na jazyk. Kněžím, kteří by laikům podali svaté přijímání na ruku, pohrozila zbavením úřadu.4

Na Západě bylo od 6. století na území klášterů (např. v klášterech sv. Kolumbána) stanoveno, aby se člověk před přijetím Těla Páně hluboce uklonil a poklekl.5 Později (v 11. a 12. stol.) se tyto úkony šířily stále víc.6

Na konci epochy církevních Otců byla praxe přijímání do úst velmi rozšířená a téměř všeobecně platná. Tento organický vývoj můžeme pokládat za ovoce eucharistické spirituality a úcty z časů církevních Otců. Opravdu existuje několik napomenutí církevních Otců k nejvyšší možné úctě a pečlivosti vzhledem k eucharistickému Tělu Páně, zvláště pokud jde o úlomky konsekrovaného chleba. Když se začalo chápat, že za podmínek, ve kterých již nemohla být zaručena hluboká úcta a nejsvětější charakter Eucharistie, Církev jak na Západě, tak na Východě měla obdivuhodně shodnou intuici a takřka bezděčně rozpoznala nezbytnost podávat přijímání laikům jen do úst.

Známý liturgik J.A. Jungmann vysvětlil, že díky podávání Eucharistie přímo do úst odpadly různé obavy: že věřící musí mít čisté ruce; ještě mnohem tíživější obava, aby úlomek konsekrovaného chleba nepřišel nazmar a nutnost očistit si dlaně po přijetí svátosti. Projevem vzrůstající eucharistické pečlivosti se stalo plátno ke přijímání a později pateny ke přijímání.7

  1. Srov. Vita s. Gregorii, PL 75, 103.
  2. Ve svém díle Dialogy III (PL 77, 224) vypráví papež Řehoř Veliký, že papež Agapitus
    (535-536) podával svaté přijímání do úst.
  3. Srov. Jungmann, J.A., Missarum solemnia. Eine genetische Erklärung der römischen Messe, Wien 1948, II, s. 463, pozn. 52.
  4. Srov. Mansi X, 1199-1200.
  5. Srov. Regula coenobialis, 9.
  6. Srov. Jungmann, a.a.O., s. 456 n., s. 458, pozn. 25.
  7.  A.a.O., s. 463 n.