II.

Vědoma si velikosti a významu okamžiku sv. přijímání, pokoušela se Církev ve své dvoutisícileté tradici nalézt vhodný rituální projev, jenž by co možná nejdokonaleji vypovídal o její víře, lásce a úctě. To se ukázalo, když Církev – v průběhu organického vývoje – začala nejpozději od 6. století podávat Eucharistii přímo do úst. Tak to potvrzuje životopis papeže Řehoře Velikého (papežem v letech 590-604)¹ i poukaz v díle téhož papeže.²

Synoda v Kordobě r. 839 odsoudila sektu tzv. „kasiánovců“ na základě jejich odmítnutí přijímat Eucharistii přímo do úst.³ Dále r. 878 zpřísnila synoda v Rouen již platný příkaz, aby se Tělo Páně podávalo na jazyk. Kněžím, kteří by laikům podali svaté přijímání na ruku, pohrozila zbavením úřadu.⁴

Na Západě bylo od 6. století na území klášterů (např. v klášterech sv. Kolumbána) stanoveno, aby se člověk před přijetím Těla Páně hluboce uklonil a poklekl.⁵ Později (v 11. a 12. stol.) se tyto úkony šířily stále víc.⁶

Na konci epochy církevních Otců byla praxe přijímání do úst velmi rozšířená a téměř všeobecně platná. Tento organický vývoj můžeme pokládat za ovoce eucharistické spirituality a úcty z časů církevních Otců. Opravdu existuje několik napomenutí církevních Otců k nejvyšší možné úctě a pečlivosti vzhledem k eucharistickému Tělu Páně, zvláště pokud jde o úlomky konsekrovaného chleba. Když se začalo chápat, že za podmínek, ve kterých již nemohla být zaručena hluboká úcta a nejsvětější charakter Eucharistie, Církev jak na Západě, tak na Východě měla obdivuhodně shodnou intuici a takřka bezděčně rozpoznala nezbytnost podávat přijímání laikům jen do úst.

Známý liturgik J.A. Jungmann vysvětlil, že díky podávání Eucharistie přímo do úst odpadly různé obavy: že věřící musí mít čisté ruce; ještě mnohem tíživější obava, aby úlomek konsekrovaného chleba nepřišel nazmar a nutnost očistit si dlaně po přijetí svátosti. Projevem vzrůstající eucharistické pečlivosti se stalo plátno ke přijímání a později pateny ke přijímání.⁷

[childnav]