III.

Eucharistické Tělo a Krev jsou Dar, který Kristus zcela odevzdal Církvi, své Nevěstě. V encyklice Ecclesia de Eucharistia (Církev žije z eucharistie) mluví papež Jan Pavel II. o „adorujícím úžasu před nesmírným Darem eucharistie“ (č. 48), který musíme vyjádřit také vnějšími gesty: „V návaznosti na tento vznešený smysl pro tajemství pochopíme, jak se víra církve v eucharistické tajemství vyjadřovala v dějinách nejen nutností vnitřního postojem zbožnosti, nýbrž i skrze řadu vnějších projevů.“ (Tamtéž, č. 49)

Proto postojem, který nejvíc odpovídá tomuto Daru, je postoj přijímání, postoj pokory římského setníka, postoj, kdy se necháváme nasytit, opravdový postoj dítěte. To vyjadřují také následující slova známého eucharistického hymnu: „Chléb andělský se stává chlebem lidí (…)  Ó podivuhodné dění, chudý a nepatrný služebník jí svého Pána.“1

Kristovo slovo, které nás zve, abychom přijali Boží království jako děti (srov. Lk 18,17), může být krásně a velmi působivě znázorněno, když přijímáme eucharistický Chléb přímo do úst a vkleče. Tento obřad spolu s projevem pokory římského setníka a s projevem  adorujícího úžasu vyjadřuje náležitým a šťastným způsobem vnitřní postoj dítěte, které se nechává krmit. Papež Jan Pavel II. zdůraznil nezbytnost vnějšího vyjádření hluboké úcty před Eucharistií: „I když charakter hostiny vnuká důvěrnost, církev nikdy nepodlehla pokušení banalizovat tuto důvěrnost vůči svému snoubenci a nezapomněla, že je také jejím Pánem… Eucharistická hostina je opravdu posvátnou hostinou, v níž jednoduchost znamení skrývá hlubiny Boží svatosti. Chléb, který je lámán na našich oltářích, … je Chlebem andělů, k němuž se můžeme přiblížit jen s pokorou římského setníka z evangelia.“2

Postoj dítěte je nejpřiléhavější a nejhlubším postojem křesťana před Vykupitelem, který jej živí svým Tělem a svou Krví, jak to vystihují tato dojemná slova Klementa z Alexandrie:

„Logos je pro dítě vším: otcem, matkou, vychovatelem, živitelem. „Jezte“, říká, „a pijte mou krev“ (…) Ó, nepochopitelné Tajemství!“3

Je možné, že při Poslední večeři Kristus podal Chléb přímo do úst všem apoštolům, nejen Jidášovi. (srov. Jan 13, 26-27). V Ježíšově době opravdu existoval na středním Východě zvyk, který se zachoval dodnes: pán domu krmí své hosty vlastníma rukama tak, že jim dá do úst symbolický kousek jídla. Jiná biblická úvaha vychází z příběhu povolání proroka Ezechiela. Ezechiel obdržel slovo Boží symbolicky přímo do úst: „Otevři ústa a jez, co ti dávám. Podíval jsem se a viděl jsem ruku nataženou ke mně. Držela svitek knihy (…) Otevřel jsem ústa a on mi dal svitek sníst. Jedl jsem a svitek mi zesládl na jazyku jako med.“ (Ez 2, 8-9; 3, 2-3)

Ve svatém přijímání přijímáme Slovo, které se stalo tělem, které se stalo pokrmem pro nás – pro nás děti. Když přistupujeme ke svatému přijímání, můžeme si připomenout gesto proroka Ezechiela nebo také slova Žalmu 81,11, která se nacházejí v Denní modlitbě církve na slavnost Těla a Krve Páně: „Otevři svá ústa a já je naplním“ (dilata os tuum, et implebo illud). Ve svatém přijímání se nám přibližuje Kristus skutečně se svým Tělem a Krví. Církevní Otcové to srovnávali s mateřským kojením, jak to přesvědčivými slovy formuloval sv. Jan Zlatoústý:

„Skrze toto eucharistické Tajemství se Kristus sjednocuje s každým věřícím, a ty, které zplodil, sám živí a nesvěří je nikomu jinému. Nevidíte, s jakou dychtivostí přikládají kojenci své rty k prsu matky? Nuže, také my přistupme se stejně, ba ještě více planoucí touhou k tomuto svatému stolu a k prsu plnému duchovního nápoje.“4

Gesto dospělého člověka, který poklekne a otevře svá ústa, aby se nechal nakrmit jako malé dítě, odpovídá dojemným napomenutím církevních Otců ohledně postoje při sv. přijímání, a sice: „S láskou a úctou! (cum amore ac timore!)“5 Gesto nejpříznačnější pro adoraci je biblické gesto klečení, které přijali a praktikovali první křesťané. Pro Tertuliána, který žil na přelomu 2. a 3. stol., je nejvyšší formou modlitby úkon adorace (uctívání) Boha, který musí být vyjádřen také pokleknutím:

„Modlí se všichni andělé, modlí se každé stvoření, modlí se dobytek i divá zvěř a ohýbají svá kolena.“6

Svatý Augustin poukazuje na to, že hřešíme, když přijímáme eucharistické Tělo Páně bez klanění – adorace:

„Nikdo ať nejí toto Tělo, jestliže se mu předtím neklaněl. Hřešíme, pokud se mu neklaníme.“7

V jednom starém řádu sv. přijímání liturgické tradice koptské církve je stanoveno:

„Všichni ať se vrhnou na zem, malí i velcí. Tak ať začne rozdávání svatého přijímání.“8

Podle Mystagogických katechezí (připisovaných sv. Cyrilovi Jeruzalémskému) musí věřící přijímat sv. přijímání s projevem klanění a úcty:

„Nenatahuj ruce, ale přistupuj ke kalichu Krve Kristovy s postojem klanění a úcty (τροπω προσκυνησεωσ και σεβασνατοs).“9

Sv. Jan Zlatoústý vyzývá ty, kdo přistupují k eucharistickému Tělu Páně, aby v Duchu a v gestech uctivého klanění (adorace) napodobovali mágy z Východu:

„Přistupujme tedy k Němu s horlivostí a vroucí láskou. Tomuto Tělu se s úctou klaněli také mágové z Východu, přestože leželo v jeslích na krmení dobytka. Tito muži, kteří neznali pravé náboženství a byli cizinci (dosl.: „barbaři“), klaněli se Pánu s velkou bázní a chvěním. Snažme se tedy my, občané nebes, tyto cizince alespoň napodobit! Ty, narozdíl od mágů, nevidíš pouze toto tělo, nýbrž jsi zakusil všechnu jeho sílu a spásonosnou moc. Povzbuďme tedy sami sebe, třesme se svatou bázní a ukažme zbožnost větší, než jakou měli mágové.“10

Již v 6. stol. bylo v řeckých a východo-syrských církvích předepsáno před přijetím sv. přijímání třikrát se vrhnout k zemi.11  Kardinál Joseph Ratzinger se vyjádřil velmi důrazně o těsném spojení mezi adorováním a svatým přijímáním:

Přistupovat k Eucharistii je duchovní událost, která zahrnuje celou lidskou realitu. Živit se Eucharistií znamená adorovat ji. Z tohoto důvodu není klanění něčím, co by bylo k přijímání přidáno navíc – přijímání dosahuje své hloubky pouze tehdy, když je neseno a podepřeno adorací.12

Před Kristovou pokorou a láskou, která se nám sděluje v eucharistických způsobách, nemůže člověk jinak, než pokleknout. Kardinál Joseph Ratzinger poznamenal ještě: „Proto není možné zříci se pokleknutí před přítomností živého Boha.“13  V tajemném Zjevení, knize nebeské liturgie, může být úkon čtyřiadvaceti starců – vrhnutí se na zem před Beránkem – modelem a měřítkem14, jak by se měla církev zachovat na zemi před Beránkem, když se k Němu věřící přibližují a dotýkají se Ho v eucharistických způsobách. Církevní liturgické předpisy nepožadují žádné úkony adorace pro ty, kdo přijímají vkleče, protože již samotné pokleknutí vyjadřuje adoraci. Avšak ti, kdo přijímají vstoje, mají dbát na to, aby předtím vykonali úkon úcty, tj. adorace.15

Maria, Matka Páně, je předobrazem vnitřního i vnějšího postoje, se kterým máme přijímat Tělo Páně. V okamžiku, kdy se Boží Syn stal člověkem, osvědčila nejvyšší pokoru, připravenost a ochotu k Jeho přijetí: „Hle, jsem služebnice Páně.“ Vnější gesto, které nejlépe odpovídá tomuto postoji, je klečení (jak se nezřídka nachází na obrazech Zvěstování). Příklad láskyplné úcty Panny Marie „musí pronikat každé naše přijímání Eucharistie“ řekl Jan Pavel II.16  Pro věřícího je okamžik přijímání nejvhodnější příležitostí v tomto pozemském životě, kdy může projevit navenek, že je vnitřně ponořen do hlubin úcty a nesmírné lásky.17 Stejným směrem ukazuje též blahoslavený papež Jan XXIII., když říká:

„Blahoslavený Eymard zanechal dopis, v němž stojí: ‚Když se vydáme následovat Ježíše, nesmíme nechat stranou Marii. Její překrásný titul »Naše milá Paní od Nejsvětější svátosti« nás nechává padnout na kolena jako děti, které tváří v tvář velkému tajemství lásky jejího požehnaného dítěte Ježíše následují příklad Jeho předobré Matky‘.“18

Způsob rozdávání sv. přijímání – jehož význam není mnohdy dostatečně oceňován – získá opravdu velkou důležitost a má následky pro víru a zbožnost věřících, nakolik viditelně odráží víru, lásku a citlivost, s níž Církev jedná se svým božským Pánem a Ženichem ve skromných způsobách chleba a vína.

V dobách církevních Otců bylo mimořádně živé vědomí, že je v prostých eucharistických způsobách skutečně přítomen veškerý majestát Ježíše Krista, nebeského Krále, před nímž se v bezmezné úctě sklání andělé. Z velkého množství důkazů stačí uvést následující napomenutí sv. Jana Zlatoústého: „Již zde ti toto Tajemství proměňuje zemi v nebe. Otevři tedy bránu do nebe, ne do pouhého nebe, ale do nebe nebes, a dívej se. Tak budeš moci vidět pravdu toho, co ti bylo řečeno. Jako v královském paláci to opravdu nejcennější nejsou ani zdi ani zlatá střecha, ale tělo krále sedícího na trůnu, tak je tomu i v případě Krále sídlícího na nebesích. Toto Tělo můžeš tedy vidět nyní zde na zemi. Neukážu ti totiž ve skutečnosti anděla ani archanděla, neukážu ti nebesa ani nebesa nebes, ale samotného Krále.“19

 

  1.  „Panis angelicus fit panis hominum. O res mirabilis manducat Dominum servus pauper et humilis“: Hymnus Sacris solemniis z Denní modlitby církve k slavnosti Těla a Krve Páně.
  2. Encyklika Ecclesia de Eucharistia, č. 48
  3.  Paedagogus I, 42, 3.
  4.  In Joan. hom. 82,5.
  5. Srov. Sv. Cyprianus, Ad Quirinum, III, 94; Sv. Basil Veliký, Regulae brevius tract.,172 (PG 31, 1196); Sv. Jan Zlatoústý, Hom. Nativ., 7 (PG 49, 360).
  6. De oratione, 29.
  7.  Ennarr. in Ps. 98,9 (PL 37, 1264): „Nemo illam carnem manducat, nisi prius adoraverit …peccemus non adorando. “
  8.  Collectiones Canonum Copticae: H. Denzinger, Ritus Orientalium, Würzburg 1863, Bd. I, S. 405: „Omnes prosternent se adorantes usque ad terram, parvi et magni incipientque distribuere Communionem“.
  9.  Catech. Myst., 5, 22.
  10.  In 1 Cor. hom. 24, 5.
  11. Srov. Jungmann, a.a.O., s. 458, pozn. 25.
  12.  Srov. Der Geist der Liturgie. Eine Einführung, Freiburg 2002, s. 78. Existuje i český překlad: Joseph Ratzinger, Duch liturgie.
  13. A.a.O., s. 164.
  14. A.a.O., s. 1640.
  15.  Srov. instrukce Eucharisticum mysterium, č. 34; instrukce Inaestimabile donum, č. 11.
  16. Encyklika Ecclesia de Eucharistia, č. 55.
  17. Srov. encyklika Ecclesia de Eucharistia, č. 62.
  18.  La Madonna e Papa Giovanni, Catania 1969, s. 60.
  19.  In 1 Cor. hom. 24,5.