VI.

Před několika lety zjistil kardinál Joseph Ratzinger znepokojující skutečnost, totiž jak probíhá svaté přijímání na některých místech:

„Když přijímáme bez rozlišování, již nevystupujeme k velikosti události přijímání, ale snižujeme Dary Pána na úroveň něčeho obyčejného, všedního, co je nám volně k dispozici.“¹

Tato slova tehdejšího kardinála Ratzingera zní jako ozvěna napomenutí církevních Otců ohledně svatého přijímání, např. následující výrok sv. Jana Zlatoústého, Učitele eucharistie:

„Pomysli, jakou svatost musíš mít od okamžiku, kdy jsi dostal znamení, která jsou přece větší než ta, která dostali Židé v posvátné arše úmluvy. Opravdu: Nepřijímáš cherubína, aby v tobě bydlel, nýbrž Pána tohoto cherubína; nemáš archu ani manu ani kamenné desky ani Áronovu hůl, ty však máš Tělo a Krev Pána, Ducha místo litery; máš nevýslovný dar. Nuže oč většími znameními a oč úctyhodnějšími tajemstvími jsi byl poctěn, o to více jsi povinen skládat účty ze svatosti.“²

V této oblasti pojí ranou (patristickou) církev se současnou církví autentické a úzké pouto, a to úctyplná starostlivost, s níž zacházíme s Tělem Páně, i s jeho nejmenšími úlomky.³ Svatý Stolec vycházel ze způsobu rozdávání sv. přijímání, zvláště ze zvyku, že jen kněží se mají dotýkat eucharistického Chleba, když v jedné nedávno vydané instrukci pro východní katolické církve stanovil kritérium, které platí v liturgické praxi těchto církví:
„Auch wenn dies die Berücksichtigung anderer, wenngleich legitimer Kriterien ausschließt und den Verzicht auf einige Bequemlichkeiten bedeutet, so bringt eine Abänderung des traditionellen Brauchs die Gefahr eines unorganischen Eindringens in den spirituellen Rahmen mit sich, auf den man sich berufen hat.“

„I když toto vyloučí ohled na jiná, třebas i legitimní kritéria, a znamená ohled na vlastní pohodlnost, změna tradičního zvyku přináší s sebou nebezpečí neorganichého vnikání do spirituálního rámce, na nějž se odvolávalo.“⁴

V míře, v jaké lze konstatovat, že se kultura vzdálila od víry a již nezná Toho, před Nímž se pokleká, je liturgické gesto pokleknutí přiměřeným gestem, dokonce ze své podstaty nutným vnějším projevem, jak poznamenal kardinál Ratzinger.⁵ Velký papež Jan Pavel II. důrazně poukázal na to, že dnešní církev musí tváří v tvář anti-sakrální kultuře moderny plnit mimořádnou povinnost: zdůrazňovat posvátnost eucharistie:

„Vždy, a snad především v dnešní době, kdy jsou (aspoň na některých místech) všeobecně rozšířené tendence ke zprofanování všeho, musíme pamatovat na to, abychom vyzvedli rozdíl mezi „sacrum“ a „profanum“ (posvátným a světským). Zvláště v jedné skutečnosti má církev mimořádnou povinnost, a to ručit za posvátnost eucharistie a upevňovat ji. V naší pluralistické a především vědomě sekularizované společnosti garantuje živá víra křesťanského společenství tomuto „sacrum“ občanské právo.“⁶

[childnav]