O těchto otázkách bylo rozhodnuto již za reformačních sporů

Reformace učení Církve o manželství a lidské sexualitě přímo napadla, a to pomocí argumentů, které se značně podobají těm dnešním. O kněžském celibátu se tvrdilo, že je příliš obtížný a přesahuje to, co může snést padlá lidská přirozenost, a to i pod vlivem milosti.1 Svátostná podstata křesťanského manželství byla popřena, stejně jako jeho nerozlučitelnost.2 Občanský rozvod v Německu byl zaveden s argumentem, že od státu nelze očekávat, že bude zvýhodňovat, podporovat a hájit celoživotní manželství.3 V důsledku reformace radikálně redefinovala manželství.

Tridentský koncil na tuto krizi reagoval čtyřmi způsoby.

 

Za prvé dogmaticky definoval tradiční učení o svátostném charakteru a nerozlučitelnosti křesťanského manželství a opakovaný sňatek výslovně označil za cizoložství.4

Za druhé koncil stanovil povinnost veřejné církevní formy uzavření manželství, čímž napravil zneužívání soukromých neboli tajných manželství. (V těchto případech někdy jeden manžel opustil manželství jen na základě svého soukromého a subjektivního rozhodnutí a pak veřejně uzavřel sňatek nový. Koncil tento subjektivní a privatizovaný přístup zakázal).5

Za třetí Tridentský koncil definoval jako dogma jurisdikci Církve v manželských kauzách, přičemž v zájmu integrity svátostí žádal, aby byly souzeny podle objektivních norem u církevních soudů.6

Za čtvrté koncil výslovně učil, že cizoložníci ztrácejí milost ospravedlnění: „Cizoložníci“ a „všichni ostatní, kteří páchají smrtelné hříchy“, „jakkoli neztrácejí víru“, ztrácejí „milost ospravedlnění“ a jsou „vyloučeni z Božího království“, pokud nečiní pokání, neupustí od svého hříchu, nejsou jím znechuceni a nepřistoupí ke svátostné zpovědi.7 (Tridentský koncil stanovil, že nesmějí přistupovat ke svatému přijímání, dokud tak neučiní).8

Zkrátka není možné připustit ty, kdo setrvávají v cizoložství, ke svatému přijímání a přitom toto učení koncilu potvrzovat. Změnily by se tím definice cizoložství, ospravedlnění (které zahrnuje lásku i víru), smyslu a významu Eucharistie vyhlášené Tridentským koncilem. Církev také nesmí nakládat s manželstvím jako se soukromou záležitostí, věcí, kterou může rozsuzovat stát, nebo něčím, o čem rozhoduje individuální úsudek svědomí. Tyto otázky byly po dlouhé diskusi nejslavnostnějším způsobem jasně rozhodnuty ekumenickým koncilem. Tato prohlášení opakovaně potvrdilo současné magisterium včetně Druhého vatikánského koncilu a Katechismu katolické církve.9

  1. Martin Luther, Křesťanské šlechtě německého národa o zlepšení stavu křesťanstva, III, 14; Jan Kalvín, Instituce učení křesťanského náboženství IV, kap. 13, č. 15, 17,
  2. Martin Luther, Zvěst o babylónském zajetí církve, §5.
  3. Viz např. Martin Luther, Brief an den Rath zu Danzig; Philip Melanchthon, De Conjugio, citováno in: Joyce, Christian Marriage, 409-29. Viz rovněž Jan Kalvín, Instituce učení křesťanského náboženství IV, c. 19, č. 34-37.
  4. Tridentský koncil, Dekrety a kánony o manželství (1563), DH 1797-1812. Označení nového sňatku za cizoložství viz kánon 7. Všechny dokumenty Tridentského koncilu česko-latinsky in: Ignác Antonín Hrdina, Dokumenty tridentského koncilu (Praha: Krystal, 2015) – pozn. překl.
  5. Tridentský koncil, Dekret Tametsi (1653), DH 1813-16.
  6. Tridentský koncil, Kánon 12. o manželství, DH 1812. Pius VI. později vysvětlil význam 12. kánonu: „tyto případy náležejí pouze soudu Církve… protože manželská smlouva je skutečně a náležitě jednou ze sedmi svátostí zákona evangelia“. Pius VI., Deessemus nobis (1788), DH 2598. Jan Pavel II. to potvrdil ve svém projevu k Římské rotě v r. 1995.
  7. Tridentský koncil, Dekret o ospravedlnění (1547), hlava 15, DH 1544; nutnost zpovědi viz hlava 14, DH 1542-43.
  8. Tridentský koncil, Dekret o Eucharistii (1555), DH 1646-47.
  9.  Lumen gentium (1964), §11; Gaudium et spes (1965), §§47, 49, 50; KKC, §§1415, 1640, 1650. Viz rovněž Jan Pavel II., Familiaris consortio (1981), §§13, 19, 20, 83, 84.