Nová evangelizace v souvislosti s liturgickou obnovou

Přednáška Mons. Athanasia Schneidera 16.9. 2016 na Velehradě

 

Rád bych hovořil na téma nová evangelizace, ale před tím, než budeme hovořit o tom, co znamená nová evangelizace, je třeba mít zrak upřený na toho, který je tím hlavním evangelizátorem – na Pána Ježíše Krista. Pán Ježíš Kristus přišel na tento svět proto, aby zaplatil výkupnou cenu za hřích a smířil nás s Bohem. A on přišel, aby nás smířil s tím nejhorším hříchem, kterým je odmítnutí klanět se Bohu. To znamená, že člověk nechce dát Bohu první místo. A tento hřích spočívá v tom, že člověk nebere na Boha ohled. Tento hřích spočívá v tom, že člověk ztrácí smysl pro to, co s uctíváním Boha souvisí a co se bez něj neobejde. Že člověk nechce před Bohem pokleknout. A pro takový postoj je pochopitelně rušivé, že se Bůh stal člověkem. A proto také reálná přítomnost Pána Ježíše Krista v Eucharistii je rušící. Ten hřích spočívá v tom, že člověk se sám staví do centra i v prostředí Církve i při slavení Eucharistie. Chce být viděn, chce být vnímán. A proto také Bůh, který se stal člověkem a který je přítomný v Eucharistii, je v mnoha kostelích nejraději postaven někam na stranu. Dokonce někdy i samotný obraz ukřižovaného na kříži je vnímán jako rušivý a proto není kladen doprostřed oltáře. Protože tím by mohlo být zabráněno tomu, aby bylo dobře vidět na kněze. Takže tabernákl (svatostánek) nebo i kříž uprostřed oltáře ruší a proto je posunut na stranu. A přítomní na bohoslužbách mají neustále vidět tvář kněze. A kněz je takto postaven doslova do středu liturgie. Ale mnohdy ještě bývá Kristus ponechán ve svatostánku na hlavním oltáři, protože památková péče zakazuje rušit hlavní oltáře a nebo přesouvat svatostánky. A tak někdy můžeme být rádi za to, že máme státní památkovou péči, která alespoň v některých případech ponechá svatostánek uprostřed na hlavním oltáři. A pouze z postoje, který vychází z klanění, je Církev schopná správně zvěstovat slovo Pravdy. A papež Benedikt XVI., když byl ještě kardinálem, řekl tuto zásadní klíčovou větu. Cituji: „Způsob, jak se slaví liturgie, rozhoduje o osudu víry a Církve.“

Druhý vatikánský koncil pojednával o liturgii ve svém prvním dokumentu, protože je to důležité, aby tím vyjádřil, že prvním úkolem církve je klanění se Bohu. A proto také v dokumentu Sacrosanctum Concilium (Konstituce o posvátné liturgii) v čísle dva říká, že všechno v Církvi má být orientováno na to, abychom se klaněli Bohu. A proto čím více kněz a také věřící při mši svaté hledají slávu Boží a klanění se Bohu a ne, aby si prokazovali úctu sobě navzájem, tím víc nám Bůh dá. Ale nemálo míst, kde se mše svatá slaví, vypadá tak, že o takovém slaveních Eucharistie můžeme říct doslova ze žalmu 113 – v žalmu 113 jsou tato úžasná slova: Nikoliv nám, nikoliv nám, ale Tvému jménu dej slávu – nám Pane, nám Pane, našemu jménu dej slávu.

Druhý vatikánský koncil dal ohledně liturgie následující zásady. Chtěl bych vám jmenovat šest principů, šest zásad. Ty vychází z dokumentu Sacrosanctum Concilium.

První princip: Lidské snažení, lidské konání musí být při bohoslužbě orientováno na to, co je božské, co je věčné a na kontemplaci (klanění). A tomu musí být všechno podřízeno. Toto je velmi důležitá věta. Budu ji ještě jednou opakovat. To lidské, to časné konání musí být orientováno (zaměřeno) a podřízeno (musí být druhořadé) na to, co je božské – Ježíše Krista v tabernáklu a také na kříži, na to co je věčné a na kontemplaci, klanění se, na ticho. Co tedy má podle Druhého vatikánského koncilu ve mši svaté první místo? Aby Kristus v tabernáklu, ve svatostánku byl ve středu. Aby kontemplaci, tichu bylo vyhrazeno první místo. Ale ptejme se upřímně, jak vypadá slavení mší svatých po koncilu? Ale to je právě ten opak. Já si právě myslím, že to, jak jsem dnes sloužil mši svatou v bazilice, je přesně to, jak si to koncil přál. A proto to také byla mše Druhého vatikánského koncilu! A proto také mimochodem mše svatá ve staroslověnském církevním jazyce byla také celebrována během Druhého vatikánského koncilu. To byl tedy ten první princip.

Druhým je: Během slavení liturgie musí být posilováno vědomí, že pozemská liturgie je zaměřena na nebeskou liturgii. Na nebeskou liturgii – tam, kde jsou andělé. A toho si máme být vědomi.

Třetí princip: Do liturgie nemají být zaváděny žádné novinky, žádné nové věci. To je slovo Druhého vatikánského koncilu. Žádné novinky. A pokud něco nového bude zavedeno, nebo má být zavedeno, tak pouze takovým způsobem, aby to nové organicky vycházelo z toho starého. Co to znamená organicky? Jako když roste nějaký strom, tak při tom nedochází k nějaké revoluci nebo zlomu. Růst takového stromu je organický a my často ani nepozorujeme, že se na tom něco mění. A tak měla také vypadat liturgie po Druhém vatikánském koncilu, ta reforma té liturgie, jako určitý růst, jako růst květiny nebo stromu. Mělo to být tak, že by někdo sotva mohl zpozorovat nějakou změnu. Ale přišel právě opak. A byla to skoro revoluce. Srovnejte tyto dvě formy. To je zjevné, na to nepotřebujeme žádný důkaz, že se tam jedná o zlom.

Čtvrtý princip: Všechno, co se při slavení liturgie koná, má být uspořádáno tak, aby to, co je svaté a posvátné, bylo zdůrazněno. Bylo po liturgické reformě to, co je posvátné – sacrum – skutečně zdůrazněno? Myslím, že o tom není třeba pochybovat.

Pátý princip: Latinský liturgický jazyk má při slavení liturgie v základě zůstat. Skutečně zůstal? Já se domnívám, že sotva na celém světě. Pouze na několika málo místech. A v různých společenstvích jako jsou třeba společenství spadající pod komise Eclesie dei. A nebo v nových mnišských společenstvích. Naši bratři z Vyššího Brodu – Cisterciáci.

Šestý princip: Gregoriánský zpěv má mít v liturgii první místo. Je tomu skutečně tak? O tom také není třeba moc pochybovat.

Potom je ještě jeden princip, který vychází z učitelského úřadu církve a ten byl vydán za papeže Pia XII. V jeho klasické encyklice o posvátné liturgii, která má název Mediator Dei (Prostředník Boží). A v této encyklice Mediator Dei papež konkrétně odsoudil ten návrh, oltář uspořádat po způsobu nějakého stolu tak, aby se celebrovalo směrem k lidu, jako u nějakého stolu. Pius XII. V roce 1947 toto odsoudil. A potom také odsoudil liturgický archeologismus. Ten spočívá v tom, že se z nějaké dávné doby, třeba ze čtvrtého, pátého století, najde nějaká liturgická forma a ta se pokusí oživit. Liturgie není archeologie, ale živý a organický růst jako na zahradě. Jednou kardinál Ratzinger řekl takové přirovnání, že se někdy moderní liturgisté po Druhém vatikánském koncilu chovali tak, ne jak by to být mělo, a jak to být mělo – jako moudrý, opatrný, prozíravý zahradník, který před tím, než něco vykoření tak před tím uvažuje a přemýšlí. Ale jak se chovali mnozí liturgisté po koncilu? Nikoliv jako tenhle moudrý zahradník, ale jako automechanik. Automechanik vyndá nějakou součástku a vsadí tam jinou. To není organické, to je umělé.

Papež Benedikt XVI. Nám dal velký dar. A to považuji za největší čin jeho pontifikátu a považuji to za největší čin po koncilu vůbec, že tradiční liturgii opět obnovil a umožnil a dal k dispozici pro celou Církev. To bylo v roce 2007. A od té doby tradiční liturgie zaujala přední místo na mnoha místech a u mnoha lidí. A co je zajímavé, především v srdcích mladších lidí. A to je přece určité znamení Ducha svatého. Někdo říká, je potřeba tradiční liturgii nechat úplnou volnost. Ne ji nějak podvazovat nebo ji zavírat do nějaké klícky, protože tradiční liturgie je jako lev. Nechte lva na svobodě a on se bude bránit sám.

Ale na koncilu před padesáti lety a v této nové obnovené liturgii ačkoli jsou tam také některé dobré prvky, to bych nerad popřel, ale celkem liturgický život po koncilu v církvi způsobil určité rány, jizvy. A takto jsem objevil pět ran.

Ta první spočívá v tom, že kněz po celou dobu mše svaté slouží čelem k lidu. A tato podoba odpovídá spíše určité přednášce nebo jakési večeři. Ve formě určitého uzavřeného kruhu. A tato forma ve své přirozenosti neodpovídá klanění a uctívání. Ale takovouto formu Druhý vatikánský koncil neměl před očima ani trochu. Cituji papeže Benedikta, který napsal následující. „Myšlenka, že by se kněz a lid měli během mše svaté dívat na sebe, byla křesťanství po dvou tisíciletou historii cizí. Kněz a lid se nemodlí k sobě navzájem. Ale společně k Pánu. A proto se mají při modlitbě společně dívat jedním směrem.“ To jsou slova papeže Benedikta. Dokonce forma, kdy se kněz a věřící na sebe vzájemně dívají, je naznačená v rubrikách Nového mešního řádu. Jak možná víte, na konci měsíce června prefekt kongregace pro posvátnou bohoslužbu kardinál Sarah při jedné přednášce v Londýně vybídl kněze, aby od první neděle adventní tohoto roku ve všech mších minimálně od obětování se všichni modlili jedním směrem. Tento návrh kardinála Saraha bylo skutečně slunce v této liturgické temnotě. Ale hned se objevily mraky přes toto slunce, když tisk a potom Vatikán tento návrh prakticky odmítly. Ale postoje Vatikánu nebo tisku mají jen krátký život. Ale slunce a pravda má dlouhý život. Tak to tedy je ta první rána Církve.

Druhá rána liturgie je téměř po celém světě rozšířené přijímání na ruku. O tom se šíří mnoho různých mýtů, které pochopitelně rozšířili někteří liturgisté vědomě a které také někteří kněží nebo biskupové nekriticky přijali, bez jakéhokoliv kritického uvažování. Bez znalostí historických souvislostí. A v čem spočívá tento mýtus? Mýtus spočívá v tom, že chtěli prokázat, že přijímání na ruku existovalo v prvních staletích Církve. A proto je tedy potřeba znovu jej obnovit. Ale k tomu přistoupila první a základní chyba, že to je skutečný liturgický archeologismus. Jak je možné něco, co vymřelo v sedmém nebo osmém století, ve dvacátém století znovu zavést? A po celé předchozí tisíciletí se podávalo svaté Přijímání pouze do úst. A právě tato forma přijímání do úst přinesla mnoho plodů. A to, co přineslo tolik plodů, o tom přeci není možné říci, že je to zastaralé. Je možné rušit, co je špatné nebo méně dobré. Ale ve většině zemí (třeba v Čechách tomu tak není) toto přijímání na ruku takřka vytlačilo přijímání do úst. A toto je první velký mýtus.

Ta forma, jak bylo svaté Příjímání podáváno ve starověku na ruku a jak je podáváno na ruku dnes, tak se podstatně odlišuje. A totiž v tom, že v prvním století nebylo možné se svatého Přijímání dotýkat prsty. Ale Hostie byla položena na pravou dlaň, ne na levou dlaň jako dnes, ale na pravou a potom se přijímající musel hluboce uklonit a rovnou ústy svatou Hostii přijmout. Aniž by se jí prsty dotýkal. A potom jazykem olíznul dlaň, aby tam nezůstaly žádné částečky Hostie. A před tím si muži dlaň umyli. A víte kolikrát v této době 4. a 5. století mohli lidé svaté Přijímání přijmout během roku? Většinou jednou v roce. A pokud tedy bylo něco jednou v roce, byli mnohem více pozorní. A proto si muži museli přes svatým Příjímáním umýt ruce. Podobně jako si umývá ruce kněz před obětováním, protože se pak dotýká Hostie. Ale ženy nepřijímaly svaté Přijímání na holou dlaň, ale na dlaních žen byl malý bílý korporál. Ženy, když přijaly Svaté Příjímání na dlaň a korporál, tak se také hluboce uklonily a přímo ústy přijaly svaté Přijímání.

A to je přeci velký rozdíl. Dnes se svaté Příjímání přijme na levou ruku a Hostii si pak lidé sami berou prsty pravé ruky a sami si ji pak vkládají do úst. A to nikdy v katolické Církvi nebylo. To vymyslel Kalvín. Toto si nevymyslel ani Martin Luther. Ten říkal, že svaté přijímání se má přijímat v kleče a do úst. A proto luteráni především ve Skandinávii až do nedávna přijímali v kleče a do úst. Ale kalvinisté přijímali ve stoje takovým způsobem, jak to známe dnes. Nepochází to tedy z prvních staletí církve, ale to, co dnes máme, je kalvinistické. To není ani luteránské.

Měl jsem takovou osobní zkušenost při biskupské synodě. Seděl jsem v blízkosti ekumenické delegace, kde byl přítomen luteránský biskup z Norska. To bylo asi před deseti lety. A během přestávky jsem se ho ptal: „Jakým způsobem přijímají luteráni v Norsku svaté přijímání?“ A řekl mi: „Až do doby před deseti lety všichni přijímali v kleče a do úst. A nyní všichni stojí a přijímají do ruky.“ A já jsem se ptal: „A proč jste to vlastně změnili?“ A doslova mi řekl: „Díky vlivu našich katolických bratří.“ Takže luteráni přestali klečet, protože katolíci řekli, že už není potřeba klečet.

Tak to jsou mýty a pohádky a snažil jsem se je de-mytologizovat. A proto jsem k tomuto tématu také napsal dvě knížky. Ta první se nazývá Dominus est! (To je Pán). A ta druhá se nazývá Corpus Christi. Než jsem tu první knihu zveřejnil, tak jsem rukopis knihy dal papeži Beneditku XVI. A on mi odpověděl v osobním dopise německy a napsala mi tato slova: „Vaše argumenty jsou přesvědčivé.“ Když papež Benedikt XVI. napsal, že moje argumenty jsou přesvědčivé, tak jsem tu knihu vydal. A potom i tu druhou. A P. Filip Steiner přeložil tu druhou knihu do češtiny. Doslova to přeložil jen svýma očima. Otec Filip je nemocný a nemůže se vůbec hýbat a komunikuje a překládá mrkáním očí a to je počítačem převáděno na text. To musí každého ohromně dojmout, že kněz, který je naprosto ochromen, je schopen jenom mrkáním očí přeložit knihu. Jakou úctu a lásku musí mít P. Filip k Eucharistii! Česko musí být hrdé, že má takový poklad, takového kněze!

Třetí ráno jsou nové modlitby při obětování. Je to úplně nový výtvor, vytvořený z ničeho. Jsou převzaty z židovské bohoslužby, stolní večeře. A nebyly nikdy v žádné liturgii v církvi užívány. A to není možné. To je prostě rána.

Čtvrtou ránou je naprosté vymizení latinského jazyka takřka ze všech kostelů světa. A to je v přímém rozporu s Druhým Vatikánským koncilem.

Pátou ránou je vykonávání služby lektora a akolyty ženami. To nikdy po dobu dva tisíce let v dějinách Církve nebylo. To je proti apoštolskému podání. To, aby šel někdo v civilním oblečení rovnou z lavice k ambónu, to je protestantské. To nikdy v církvi nebylo. To vytváří atmosféru neformálnosti. To dělá atmosféru protestantského shromáždění. Každý z lodě nebo lavic může jít k mikrofonu. To není liturgické. To koncil nechtěl. A to je rána. Čtení musí být čteno muži v presbytáři, neboť původně všechny služby při mši svaté konali apoštolové a kněží. A teprve později, když se liturgie rozvíjela, podobně jako květina, začali apoštolové – první biskupové – tyto služby rozdělovat a začali je delegovat na nižší kleriky. Respektive zavedli tyto nižší kleriky. To znamená, že lektor a akolyta nejsou původně úkoly celého lidu, ale je to původně určitá kněžská úloha – zvěstovat slovo, sloužit u oltáře. Ale protože je to jen podřízená funkce, Duch svatý Církev osvítil, aby pro tyto podřízené služby během mše svaté, jako je např. čtení nebo služba u oltáře, byly ustanoveny vlastní svěcení. To první je svěcení jáhenské a po té, jak liturgie dále rostla, ze služby jáhna a z jeho služby vznikaly další nižší služby – zcela organicky – podjáhen, akolyta, lektor a tak dále. A proto je také proti tradici Církve, aby ženy konaly tyto služby. A to je rána.

Těchto zmiňovaných pět ran Církve volá po uzdravení. Ony představují určitý zlom. Je to podobný zlom, jako bylo třeba Avignonské vyhnanství papežů ve 14. a 15. století. A podle mého názoru se dnes nacházíme v určitém liturgickém avignonském vyhnanství. Tehdy byli dva velcí svatí, kteří volali, aby toto avignonské vyhnanství bylo už ukončeno. To byla sv. Kateřina Sienská a sv. Brigita Švédská. A ty se velmi vroucně modlily a neměly vůbec strach a vůbec neměly žádnou politickou korektnost. A díky jejich obětem a modlitbám a také výzvám se papežové pomalu vrátili z Avignonu do Říma. A dnes potřebujeme nové Kateřiny Sienské, které by volaly, aby ten liturgický Avignon byl už ukončen. Musíme se všichni v Církvi obrátit nazpět k Pánu. Vnitřně k Pravdě a k tváři Ježíšově v Eucharistii, na kříží, při mši svaté. Jinak jsme v nebezpečí, že propadneme určitému způsobu eucharistického arianismu nebo semi-arianismu. A proto také předpoklady pro skutečně plodnou novou evangelizaci by byly podle mého názoru dva činy, dvě skutečnosti: Pro celou Církev a pro celou oblast liturgického kultu, jako předpoklad pro evangelizaci a obrácení se k Bohu, aby se kněz a věřící opět společně modlili jedním směrem k Pánu Bohu. A také, aby lidé po celém světě, pokud jim to fyzický stav umožňuje, přijímali svaté Příjímání v kleče. Tak jak říká sv. Pavel: před Ježíšem Kristem se skloní každé koleno. A přijímali ho v postoji dítěte. Otevřeli ústa a nechali se krmit jako dítě.

Nikdo nemůže evangelizovat, pokud se před tím nemodlil a neklaněl a pokud Církev nedá eucharistickému Kristu první místo také ve způsobu, jakým se slouží mše svatá a také v tom, jak každý osobně morálně žijeme. Ve skutečnosti, abych hovořil společně s kardinálem Ratzingerem: „V tom, jak zacházíme s liturgií se rozhoduje osud víry a Církve.“

Děkuji za vaši pozornost.