Dějiny definice cizoložství a učení Církve o rozvodu
2.10.2015Šesté přikázání říká: „Nezcizoložíš“ (Ex 20,12). Ježíš dává tomuto přikázání definitivní interpretaci. „Každý, kdo se rozvádí se svou ženou a vezme si jinou, dopouští se cizoložství, a kdo se žení s rozvedenou, dopouští se cizoložství“ (Lk 16,18). Nerozlučitelné manželství zamýšlel Bůh od počátku; Tóra dovolovala rozvod jen jako ústupek před tvrdostí lidského srdce (Mt 19,8). Kristus dovoluje odluku manželů „kvůli smilstvu [mê epi porneia]“, ale Církev, neomylná vykladačka Písma svatého, to vždy chápala jako povolení odluky, nikoli nového sňatku (pokud první manželství nebylo neplatné), v případech cizoložství.1 Vzhledem k židovské praxi v Ježíšově době by toto učení a jeho šokující novost (dokonce i jeho učedníci je považovali za obtížné) ve skutečnosti nedávalo žádný smysl, pokud by nebylo formulováno přesně v tom smyslu, jak ho Církev vždy chápala.
Zákaz rozvodu a nového sňatku je jasný už v nejranějších oficiálních výrocích Katolické církve.2 Od reformace ho opakovaně potvrdili papežové. Např. v roce 1595 vydal papež Klement VIII. instrukci o obřadech východních katolíků v Itálii, v níž poznamenal, že biskupové nesmějí v žádném případě tolerovat rozvod. Podobná učení o nemožnosti rozvodu pro katolíky východního obřadu zopakoval Urban VIII. (1623-1644) a Benedikt XIV. (1740-1758).3 V Polsku se v 18. století obzvlášť rozšířilo zneužívání anulací, což Benedikta XIV. přimělo obrátit se na polské biskupy se třemi důraznými apoštolskými listy, aby zjednali nápravu. V druhém z nich z r. 1741 vydal konstituci Dei miseratione, která žádala kanonického obhájce svazku v každé manželské kauze.4 V roce 1803 Pius VII. připomenul německým biskupům, že kněží nemohou v žádném případě celebrovat druhá manželství, a to ani kdyby to od nich vyžadovalo občanské právo, neboť by tím „zrazovali svůj posvátný úřad“. Prohlásil: „Spojí-li se muž se ženou, dokud překážka [předchozího manželství] trvá, jedná se o cizoložství“.5 Benevolentní praxe biskupů východního obřadu v Transylvánii vedla ke vzniku dekretu Kongregace pro šíření víry z roku 1858, která zdůrazňovala nerozlučitelnost svátostného manželství.6 Konečně učení Lva XIII. proti rozvodu v jeho encyklice o manželství Arcanum z roku 1880 stěží může být důraznější.
Jak ukazuje tato historie, bylo hlásání Kristova učení o cizoložství a rozvodu obtížné vždy a každou epochu volá k obrácení. Nepřekvapuje, že tomu tak je i v naší době. O důvod víc, aby Církev tuto pravdu dosvědčovala i dnes.
- K jednoznačnému svědectví latinských Otců, pokud jde o tento výklad (který předchází doktrinální nauku Katolické církve), viz G.H. Joyce, Christian Marriage: An Historical and Doctrinal Survey (London: Sheed and Ward, 1948), 304-331. Viz rovněž oddíl C-2 níže. ↩
- Viz např. synoda v Elvíře (cca 300-303), DH 117; koncil v Kartágu, kánon 11 (407); koncil v Angers, kánon 6 (453). ↩
- Joyce, Christian Marriage, 400-401. ↩
- Benedikt XIV., Dei miseratione (1741). ↩
- Pius VII., list Etsi fraternitatis míšeňskému arcibiskupovi (1803), DH 2705-06. Poslední citovanou větu Denzinger neuvádí; přeložili jsme latinský text uvedený v Joyce, Christian Marriage, 407, č. 1. ↩
- Kongregace pro šíření víry, Instr. ad Archiep. Fogarasien. et Alba-Iulien. Non latet (24.3.1858), in P. Gasparri a J. Serédi, eds., Codici Iuris Canonici Fontes (Vatikán: Typis Polyglottis Vaticanis, 1923-1949), dok. č. 4844. ↩