Precedent svatého přijímání v moderním anglikanismu – kluzký svah?

V průběhu minulého století se anglikánské společenství do značné míry drželo praxe pastoračního přizpůsobení měnícím se společenským a sexuálním mravům Evropy a Severní Ameriky. Liberalizoval se rozvod, dovolila antikoncepce, lidé provozující homosexuální aktivity byli připuštěni k přijímání, a dokonce (někde) k ordinaci na duchovní, začalo se žehnat svazkům stejného pohlaví. Některé z těchto změn se zpočátku omlouvaly záminkou, že se budou týkat jen vzácných případů; přesto jsou dnes tyto praktiky široce rozšířeny.

To způsobilo v anglikánském společenství hořké rozpory a dokonce i otevřená oddělení, ne-li rovnou schizma. Ve stejné době dramaticky klesl počet jeho aktivních příslušníků v Anglii a Severní Americe. I když příčina tohoto poklesu je diskutabilní, nikdo nemůže rozumně tvrdit, že toto přizpůsobení anglikánům (i jiným protestantským denominacím) pomohlo uchovat si členy.

Katolické magisterium touto cestou nešlo. Papež Pius XI. již v roce 1930 předvídal vážnou hrozbu, kterou představuje antikoncepce, rozvod a potrat,1 a tento postoj potvrdil Pius XII., Jan XXIII., Pavel VI. a 2. vatikánský koncil.2 Jan Pavel II. zopakoval učení Církve o rozvodu, antikoncepci, homosexualitě a potratu,3 zdůraznil reprodukční cíl manželství a ve své katechezi o teologii těla vyjádřil teologický základ učení Církve. Katechismus katolické církve toto trvalé učení opakuje a o lidské sexualitě pojednává ve světle ctnosti čistoty.4 V roce 2003 pak Kongregace pro nauku víry prohlásila, že právní uznání homosexuálních svazků nelze v žádném případě schvalovat; jde o součást mravního zákona, která je přístupná rozumu i na rovině přirozeného zákona.5

Církev tedy v dnešním světě důsledně dosvědčuje celou pravdu o lidské sexualitě a komplementaritě pohlaví. Dobro lidské sexuality je vnitřně spjato s jejím potenciálem k vytváření nového života a její správné místo je ve sdílení života ve vzájemné láskyplné věrnosti mezi mužem a ženou. To jsou spasitelné pravdy, které svět potřebuje slyšet. Katolická církev je stále více ojedinělým hlasem, který je vyjadřuje.

I když se současné návrhy týkají jen rozvedených a znovusezdaných, jejich přijetí – byť „jen“ jako pastorační praxe – vyžaduje, aby Církev v principu akceptovala, že sexuální aktivita mimo trvalé a věrné manželství je slučitelná se společenstvím s Kristem a s křesťanským životem.

Avšak kdyby k tomu došlo, je těžko představitelné, jak by mohla odmítat připustit ke sv. přijímání lidi, kteří spolu žijí bez sňatku, osoby v homosexuálních svazcích atd. Logika tohoto postoje vskutku znamená, že by Církev měla těmto svazkům žehnat (tak jako to nyní činí anglikánské společenství), a dokonce akceptovat celou škálu soudobného sexuálního „osvobození“. Svaté přijímání pro rozvedené znovusezdané je jen začátek.

  1. Pius XI., Catii connubii (1930), DH 3715.
  2. Viz např. Pius XII., Projev k porodním asistentkám (29.10.1951); Jan XXIII., Mater et magistra (1961); Gaudium et spes, §§48, 51; Pavel VI., Humanae vitae (1968).
  3.  Jan Pavel II., Familiaris consortio (1981); Veritatis splendor (1993); Evangelium vitae (1995).
  4. KKC, §§1621-65; 2380-2400.
  5. Kongregace pro nauku víry, „Úvahy k návrhům na právní uznání svazků mezi homosexuálními osobami“ (2003).