Bližší okolnosti zavedení „svatého přijímání na ruku“ po druhém vatikánském koncilu

Již v roce 1965 cestoval sekretář komise „Consilium“1 do Holandska, aby si udělal obrázek o tamějším stavu liturgie. Poněvadž se tam v neposlušnosti na některých místech praktikovalo „svaté přijímání na ruku“, napsalo Consilium v dopise z 12. října 1965 kardinálu Alfrinkovi, předsedovi holandské biskupské konference: „Tradiční způsob rozdílení svatého přijímání ať je zachován.“2 Ačkoliv byl tento dopis aprobovaný Svatým otcem, nedosáhl žádného viditelného výsledku, jak Bugnini otevřeně dodává.3

Titulní obrázek časopisu Paris Match ze 17. prosince 1966 ukazuje dítě, které drží ve výšce prsou v pravé ruce svaté přijímání. Jeho oči se neupínají na Pána, ale hledí vzhůru. Vpravo na obrázku je znatelná ještě ruka kněze držící ciborium. Pod tím stojí: „Toto dítě si v Holandsku podává samo svaté přijímání: obrázek budoucnosti pro nás všechny v Nové mši“4.
Když uvedl v tomtéž měsíci Paris Match ještě fotografie eucharistických slavností po domech, které postrádaly jakoukoliv posvátnost (s podomácku vyrobenými oděvy, texty a rituály – to vše spolu s profánním jídlem a muzikou), zřejmě to podnítilo Consilium zveřejnit 29. prosince 1966 prohlášení, které takové svévolné počínání zakazovalo. Biskupové byli vyzváni zasáhnout proti nepatřičnostem.5

Lze říci, že „přijímání na ruku“ bylo obecně integrováno do jiných nepatřičností, které byly spojovány s pojmem oné očekávané „Nové mše“. Biskupové z Holandska, Francie, Belgie a Německa, kterým připadalo příliš těžké tyto nepatřičnosti odstranit, nepřestávali prosit „Řím“ o povolení svatého přijímání na ruku. Papež Pavel VI. nakonec rozhodl, jak vyplývá z dopisu Státního sekretariátu ze 3. června 1968, že by se mohlo s touto prosbou za určitých podmínek souhlasit. Papež si výslovně nepřeje rozšíření této praxe, kterou označuje jako „velmi diskutabilní a nebezpečnou“.6

Jakmile Kongregace pro posvátné rity vydala toto povolení 6. července 1968 pro Německo a 11. července pro Belgii, zvedl se tak prudký protest, že Pavel VI. osobně rozhodl tyto indulty pro obě země nedávat zveřejnit a ani jich užívat. Papež se chtěl o této otázce poradit se všemi latinskými biskupy. Toto dotazování provedlo Consilium a 12. března 1969 předložilo jeho výsledky.7

Na otázku, zda by mohlo být zavedeno vedle tradičního způsobu svatého přijímání také přijímání na ruku, odpovědělo z 2136 biskupů
ANO (567)
NE (1233)
IUXTA MODUM (za určitých podmínek) (315)
neplatné hlasy (315)

Na otázku, zda nový ritus (svatého přijímání) by měl být povolen se souhlasem místního ordináře nejprve jako experiment v malých komunitách, odpovědělo z 2036 biskupů
ANO (751)
NE (1215)
neplatné hlasy (70)
(Na tuto otázku neodpověděli francouzští biskupové, pročež oproti první otázce 100 hlasů chybí.)

Na otázku, zda biskupové jsou toho názoru, že by věřící po příslušné katechetické přípravě tento nový ritus rádi přijali, odpovědělo z 2136 biskupů
ANO (823)
NE (1185)
neplatné hlasy (128)

Jak tvrdí instrukce Memoriale Domini zveřejněná 29. května 1969, je naprostá většina biskupů toho přesvědčení, že by se zavedená disciplína (tj. pouze přijímání do úst) neměla žádným způsobem měnit. Změna by těmto biskupům i mnohým věřícím způsobila pohoršení.8
Velký počet neplatných hlasů u třetí otázky považuje Georg May podle našeho uznání správně „jako znamení nevole ohledně takového dotazování (…). Je myslitelné, že otcové, kteří zde hlasovali neplatně, byli tak trudného názoru, že náležitá propaganda by mohla lidem sugerovat takřka všechno, pochopitelně také přijímání na ruku, pročež odmítli takové dotazování jako nemístné.“9
Bugnini dokumentuje také hlavní argumenty biskupů, kteří stáli odmítavě proti povolení přijímání na ruku (v závorkách je uvedena země původu biskupa, resp. biskupů):

  • změna by mohla být vysvětlována jako ústupek těm, kteří pochybují o reálné přítomnosti (Anglie);
  • proč se koná vlastně dotazování ohledně neposlušnosti? To samé by se mohlo dít také ve vztahu k breviáři, celibátu, potratové pilulce (Argentina);
  • obsahuje to veliké nebezpečí profanizace (Argentina, Ekvádor, Indie);
  • přijímání na ruku by vyvolalo skandál (Itálie);
  • utrpěla by škodu prostá víra dětí (Argentina);
  • kde to všechno skončí s tímto duchem opozice, který je také živen nemalým počtem profesorů? (Kongo);
  • kdo ponese zodpovědnost za malé částečky? (Itálie);
  • byly by rozptylovány fragmenty (Portugalsko);
  • v některých krajích jsou vlivem vysoké vlhkosti vzduchu ruce neustále vlhké (Argentina);
  • mnoho lidí má špinavé ruce, které si pro nedostatek vody nemůže umýt (Portugalsko);
  • kdyby bylo zavedeno přijímání na ruku, přišlo by brzy užívání obyčejného chleba (namísto hostií); věřící by věřili, že se jedná jenom o požehnaný chléb (a nikoliv o Tělo Kristovo) (Kamerun);
  • přijímání hostie do úst je posvátným znamením, které tento pokrm odlišuje od ostatních (Itálie);
  • podle našich zvyklostí by bylo znamením špatné výchovy přijímat Tělo Páně holou rukou (Kongo);
  • jistí kouzelniční mistři se snaží získat posvátné předměty: Není přijímání na ruku způsobem, jak jim to ulehčit? (Gabun, Kongo);
  • rozmnoží se svatokrádeže (Itálie).10

Přes negativní hlasování biskupů se instrukcí Memoriale Domini ze 29. května 1969 dalo biskupským konferencím, na jejíchž území se navzdory celosvětové normě ve velké míře rozmohlo přijímání na ruku, právo podle předcházejícího rozumného vyzkoušení o tom tajně hlasovat. Když dvě třetiny biskupů budou pro zavedení přijímání na ruku, musí požádat „Řím“, přičemž je třeba doložit pozitivní argumenty pro tyto hlasy. Svatý stolec pak každý případ starostlivě prozkoumá. Poté by se mohl udělit indult (vyjímečné povolení) přijímání na ruku. V instrukci se také podtrhuje, že při praxi přijímání na ruku se musí předejít nebezpeční ubývající úcty nebo nesprávného mínění o Nejsvětější svátosti oltářní.11

  1. Ustanovení Consilium ad exsequendam Constitutionem de sacra Liturgia bylo oznámeno v Motu proprio Sacram Liturgiam z 25. 1. 1964 a v L’Osservatore Romano z 28. 1. 1964 byly uvedeny osobnosti, které jsou jejímy členy (kardinálové Giacomo Lercaro, Paolo Giobbe a Arcadio Larraona, sekretář P. Annibale Bugnini).
  2. „Sia conservato il modo tradizionale di distribuire la santa communione“, otištěno v Annibale BUGNINI, La riforma liturgica, Řím, 1983, 623, pozn. 34.
  3.  Srov. BUGNINI, La riforma liturgica, 114, pozn. 18.
  4. Otisk tohoto titulního obrázku se nachází v článku Gerarda LUKKENA, New Rites around Communion in Present-Day Western Culture, in: Charles CASPERS A KOL. (vyd.), Bread of Heaven. Customs and Practices Surrounding Holy Communion, Kampen 1995, 215-229, zde 216.
  5.   Znění tohoto prohlášení je otištěno v: EDIL I, č. 961n.
  6.   „molto discutibile e pericoloso“, otištěno v: BUGNINI, La riforma liturgica, 623.
  7.   BUGNINI, La riforma liturgica, 630; Memoriale Domini, in: EDIL I, č. 1897.
  8.   „Ex redditis igitur responsis patet Episcopos longe plurimos censere hodiernam disciplinam haudquaquam esse immutandam; quae immo si immutetur, id tum sensui stum spirituali cultui eorundem Episcoporum plurimorumque fidelium offensioni fore.“ (EDIL I, č. 1897).
  9.   Georg MAY, Mund- oder Handkommunion, in: TÝŽ, Ausgewählte Aufsätze, Köln 1996, 40-88, zde 61.
  10.  BUGNINI, La riforma liturgica, 636n.
  11.  EDIL I, č. 1899.