Připuštění znovusezdaných k přijímání by způsobilo vážné pohoršení

„Pohoršení je postoj nebo chování, které navádí druhé k páchání zla. Kdo pohoršuje, stává se pokušitelem svého bližního.“1 Špatný příklad uvádí v omyl intelekt druhého člověka nebo oslabuje jeho vůli a vede tak ke hříchu.

Církev trvale učí, že rozvod a nový sňatek způsobují vážné pohoršení. 2. vatikánský koncil nazval rozvod „morem“ a odsoudil „zatemňování důstojnosti manželství a rodiny“, které působí“.2 Katechismus vysvětluje: „Nemravná povaha rozluky vyplývá i z nepořádrku, který vnáší do rodiny a do společnosti. Takový nepořádek působí vážné škody: manželovi (manželce), který byl opuštěn(a); dětem, zraněným odloučením rodičů a často jimi navzájem přetahovaným; společnosti, pro kterou je svými nakažlivými účinky opravdovou sociální ranou.“3 Nové manželství po rozvodu toto pohoršení zvětšuje.4

Někdo by mohl argumentovat tím, že větší rozvodovost v naší době a širší akceptování rozvodu pohoršení zmenšují, a proto jsou důvody k tomu, aby byli znovusezdaní rozvedení připuštěni ke sv. přijímání. „Šokovalo by to dnes někoho?“

Jde o nepochopení zla pohoršení, v němž se nejedná o psychologický šok, ale o pokoušení druhých ke hříchu. Ten, kdo se ho dopouští, nemusí mít v úmyslu bližního pokoušet; pokušení je důsledkem samotného hříchu.

Stane-li se hřích ve společnosti běžným, pohoršení roste, místo aby se zmenšovalo. S každým dalším člověkem, který mu podlehne, se zmenšuje odhodlání jiných mu odolat a společenský tlak na jeho akceptování vzrůstá.

Církev skutečně učí, že široce rozšířená přijatelnost hříšného chování vytváří sociální strukturu hříchu, institucionalizované pohoršení.5 Pro křesťany je pak stále obtížnější žít v takové společnosti a nespolupracovat s tímto hříšným chováním nebo ho netolerovat. Církev věřící napomíná, aby těmto strukturám hříchu odporovali.

V adhortaci Familiaris consortio Jan Pavel II. uvedl pohoršení jako důvod toho, že znovusezdaní rozvedení nemohou přistupovat ke sv. přijímání: „kdyby byli tito lidé připuštěni k Eucharistii, uváděli by se věřící v omyl a zmatek ohledně učení církve o nerozlučitelnosti manželství“.6

Upustit od tohoto tradičního zákazu by znamenalo přinejmenším implicitně říkat věřícím, že rozvod a nové manželství jsou přijatelné. Rovněž by to vyvolalo otázku, proč by jiní lidé ve stavu těžkého hříchu rovněž nemohli přistupovat ke sv. přijímání. Pohoršení by rostlo.

Svaté přijímání je objektivně znamením sjednocení s Kristem, a tedy i s Církví. Veřejně hlásá, že přijímající žije v souladu s vírou a dobrými mravy. Kdyby byli lidé, kteří jsou veřejně ve stavu hříchu, připuštěni k Eucharistii, vedlo by to jiné k závěru, že na tomto hříchu tolik nezáleží a je možné ho tolerovat. To je podstata pohoršení.

[childnav]

  1. KKC, §2284.
  2.  Gaudium et spes, §47. (Česky Řím: Křesťanská akademie, 1983 – pozn. překl.)
  3. KKC, §2385.
  4. KKC, §2384.
  5.  Gaudium et spes, §25; Jan Pavel II., Reconciliatio et paenitentia (1984), §16, a Sollicitudo rei socialis (1987), §36. K těmto strukturám v křesťanském manželství viz Familiaris consortio, §81.
  6.  Familiaris consortio, §84.