Praxe pravoslavných

V rané Církvi se diskutovalo o tom, zda je možné uzavřít nový sňatek po smrti prvního partnera, ale rozvod a nové manželství byly zakázány (viz oddíl C-2 výše). Někteří východní otcové (např. sv. Řehoř Naziánský) kázali proti laxním zákonům říše, které nový sňatek dovolovaly. Druhý svazek nazýval Řehoř „ze shovívavosti“, třetí „mimo zákon“ a konečně čtvrtý „pro prasata“.1 Nešlo o dovolení rozvodu a nového sňatku, ale o pokus následné svazky omezit, a to i po smrti manžela.

V průběhu času a pod tlakem byzantských císařů, kteří nad východní církví uplatňovali agresivní autoritu, dospěla východní církev k tomu, že „druhá manželství“ po úmrtí manžela spojila s novými sňatky po rozvodu a v tomto světle revidovala čtení patristických textů. V 10. století byzantský císař Lev VI. účinně donutil východní pravoslaví akceptovat rozvod a nový sňatek.2 Jejich současný přístup dovoluje, za pomoci praxe zvaného oikonomia, druhé a třetí manželství po rozvodu, i když má formu svatebního obřadu bez Eucharistie. Protože tyto svazky se nepovažují za cizoložné, jsou rozvedení znovusezdaní připouštění ke sv. přijímání.

Tato praxe se odchyluje od zcela jasné tradice rané Církve společné Východu i Západu. Jak prohlásila Kongregace pro nauku víry v roce 1994:

„I když je známo, že podobná pastorační řešení navrhovali i někteří církevní otcové a v určité míře také byla uskutečňována v praxi, nikdy si nezískala všeobecný souhlas otců a nikdy nebyla obecnou doktrínou církve ani neurčovala její disciplínu.“3

Toto konstatování přesně odráží historickou skutečnost.

Katolická církev dále opakovaně rozhodla, že pravoslavnou praxi nelze připustit. Druhý lyonský koncil (1274), který se jí speciálně zabýval, prohlásil, že „muži není dovoleno mít současně několik manželek, ani ženě několik manželů. Avšak zanikne-li legitimní manželství smrtí jednoho z manželů, (Římská církev) prohlašuje, že druhé a poté třetí manželství je zákonné, následují-li po sobě.“4

Současné návrhy nadto obhajují něco, co by ani pravoslavní neakceptovali: Sv. přijímání pro lidi žijící v nepožehnaných občanských (a tedy cizoložných) svazcích. Pravoslavní připouštějí rozvedené znovusezdané ke sv. přijímání jen tehdy, když byl jejich následný sňatek požehnán při pravoslavném obřadu. Jinými slovy, připuštění rozvedených znovusezdaných ke sv. přijímání by nevyhnutelně vyžadovalo, aby Katolická církev uznala druhá manželství po rozvodu a žehnala jim, což je v jasném rozporu s neměnným katolickým dogmatem a výslovným učením Krista.

  1. Řehoř Naziánský, Oratio 37.8.
  2. Pokud jde o Novellu 89 císaře Lva, pravoslavný teolog John Meyendorff si stěžuje: „Církev byla donucena nejen žehnat manželstvím, jež neschvalovala, ale také je „rušit“ (tj. poskytovat „rozvody“)… Za novou společenskou odpovědnost, kterou dostala, musela Církev zaplatit vysokou cenu: musela „sekularizovat“ svůj pastorační postoj k manželství a prakticky opustit svou disciplínu pokání.“ John Meyendorff, Marriage: An Orthodox Perspective, 2. vyd. (Crestweed, NY: Vladimir’s Seminary Press, 1975), 29.
  3.  Kongregace pro nauku víry, „List biskupům katolické církve o přijímání Eucharistie ze strany rozvedených věřících, kteří uzavřeli nový sňatek“ (1994), §4.
  4. Vyznání víry Michaela Palaiologa, DH 860.