Jak dál?

Po instrukci Memoriale Domini následovala příloha s pastoračními pokyny, která narozdíl od latinsky sepsané instrukce byla publikována ve francouzštině. V ní byl kromě „normálního“ ritu přijímání na ruku očekáván také ritus zjednodušený, kdy by si věřící sami Tělo Páně z posvátné nádoby brali, čímž by se kompletně odstraňoval postoj přijímajícího.¹ Jak píše Bugnini sám, vzbudilo to prudké ohlasy proti. Sám označil tento ritus jako „ochuzený, málo lidský a málo svatý.“² O čtyři roky později, při zvěřejnění rituálu De sacra Communione et de cultu mysterii eucharistici extra Missam³ (promulgováno 21. června 1973) se tato možnost již více nezmiňuje a 17. dubna 1980 se nakonec instrukcí Inaestimabile donum výslovně zakázala.⁴

A přesto byl původní text obou dokumentů (instrukce i její přílohy) podepsán papežem a jím též osobně zveřejněno v Acta Apostolicae Sedis, oficiálním orgánu Svatého stolce.⁵

Pokud se mohl vyskytovat ritus, který Bugnini charakterizoval jako „málo svatý“ a později byl (ve vší tichosti) znovu zrušen a poté dokonce zakázán, je nemožné takový postup označit za záležitost výkonu primátu papeže (pod neomylností). Jinými slovy:

protest, který se proti tomuto ritu pozvedl, slučitelný s důvěrou papeži a Církvi, nebyl výrazem neposlušnosti, ale starostlivosti o poklad víry a důstojnost udílení svátostí. Tak je chápán i tento spis jakožto pomůcka pro věcné přezkoumání argumentů a pro zpytování svědomí.

Pokud nový ritus svatého přijímání skutečně nevyvstal z tradice, pokud nevzbuzuje úctu, víru v reálnou přítomnost, před profanizací nechrání, ale dokonce by ji snad zvětšoval, pak by měl být co nejdříve znovu odstraněn.

„Jedno století je krokem vpřed nebo vzad podle toho, v jaké míře se v něm uctívala Nejsvětější svátost.“ (Sv. Pierre-Julien Eymard, 1811-1868)