Nemožnost subjektivních či personalizovaných rozsudků v manželských věcech

Mohl by více pastorační přístup k případům prohlášení neplatnosti nahradit právní proceduru? Někdy se tvrdí, že současný kanonický proces je neosobní, byrokratický a necitlivý k jedinečnému osobnímu rozměru konkrétních situací. Někteří rozvedení a znovusezdaní jsou rovněž ve svém svědomí subjektivně přesvědčeni, že jejich předchozí manželství bylo neplatné. Jejich pastýř možná souhlasí. Proč v těchto případech nedovolit určení neplatnosti na základě osobního rozlišování jednotlivce a jeho pastýře nebo kněze jmenovaného zvláštním biskupským vikářem pro tyto záležitosti?

Tyto otázky mají za sebou dlouhou historii. Za reformace různí protestanté navrhovali, aby se v některých případech člověk mohl rozvést, pokud občanské úřady vydaly rozhodnutí o rozvodu, bez ohledu na církevní soudy. Tento názor odsoudil Tridentský koncil: „Kdo by prohlásil, že manželské záležitosti nepatří před církevní soudce, ten nechť je vyobcován.“1 Papež Pius VI. později objasnil, že tyto případy náležejí výhradně církevním soudům, neboť v sázce je platnost svátosti.2 Nedávné magisterium definitivně odmítlo subjektivní rozhodování v případech prohlášení neplatnosti (např. „řešení na základě úsudku svědomí“).3

Proč nelze o právu člověka uzavřít manželství rozhodovat v soukromém procesu? Za prvé je manželství i na přirozené rovině trvalým veřejným aktem mezi jedním mužem a jednou ženou, jímž je založena rodina, základ společnosti.

Žádné „čistě veřejné“ nebo „čistě vnitřní“ rozhodnutí v manželských kauzách tedy neexistuje. Za druhé je manželství mezi dvěma pokřtěnými svátost. Přijetí jakékoli svátosti je úkon Církve, který není nikdy zcela soukromý. Posuzovat platnost svátostí na základě objektivních kritérií náleží Církvi.

Personalizovaný proces by navíc snadno mohl vést k nespravedlnosti. Uvažte manžela, který je pokoušen k cizoložství. Mohl by dojít k soukromému úsudku založenému na mylném svědomí, že jeho manželství bylo neplatné a že tedy může odejít a dokonce se oženit s druhou ženou. Jeho pastýř nemusí znát celou pravdu, aniž by provedl šetření, k čemuž by byl nutný nějaký proces. To je přesně úkol manželského soudu, který má lepší předpoklady, že ho provede za příslušné ochrany všech zúčastněných. Také mužova manželka a rodina mají práva, k jejichž prosazování je Církev zavázána spravedlností. Pokud by se nebral zřetel na důsledky pro integritu svátosti, mylný rozsudek v soukromém procesu by vážně poškodil jeho manželku, děti a vlastně celou společnost.

Konečně by to způsobovalo chaos. Jestliže jeden kněz „řešení“ odmítne, zatímco jiný ho schválí, nebo nebude-li se vědět, zda jsou manželé skutečně manželi, ale přitom budou jednat, jako by jimi byli, bude život Církve ničit zmatek a pohoršení.

  1. Tridentský koncil, 12. kánon o manželství (1563), DH 1812. (Česky Hrdina, op. cit., str. 206 – pozn. překl.)
  2. Pius VI., Deessemus nobis (1788), DH 2598.
  3. Kongregace pro nauku víry odmítla „řešení na základě úsudku svědomí“ s výslovným schválením papeže Jana Pavla II. v listě o přijímání Eucharistie ze strany rozvedených věřících, kteří uzavřeli nový sňatek (14.9.1994), in AAS 86 (1994): 974-979. Viz rovněž Papežská rada pro výklad textů zákonů, „Prohlášení o připuštění rozvedených a znovu civilně sezdaných katolíků k Eucharistii“ (24.6.2000); česky citováno in: Hrdina, Ignác Antonín, Prameny ke studiu kanonického práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, s. 184-186 – pozn. překl..