VII.

Právě liturgií dosvědčuje církev svou víru v Krista a uctívá Toho, který je přítomný v tajemství Eucharistie a stal se pro věřící pokrmem.1 Způsob, jakým se nakládá s eucharistickým Chlebem, má velkou pedagogickou váhu. Obřad musí být věrným svědectvím toho, v co církev věří, musí být vychovatelem ve službě víře (dogmatu). Liturgické gesto, zvláště gesto, se kterým přijímáme eucharistického Pána, tedy „Svatého nade všechny svaté“, vyžaduje takový postoj těla a duše, který odpovídá požadavkům Ducha. Služebník Boží (dnes již blahoslavený – pozn. překl.) kardinál John Henry Newman učil v tomto smyslu:

„Věřit a nedělat žádné znamení úcty, bohoslužba s indiskrétností a podle vlastních choutek je jevem abnormálním a neznámým dokonce i ve falešných náboženstvích, natož pak v pravém. Bohoslužba, výrazové formy bohoslužby – jako pokleknutí, vyzutí bot, mlčení atd. – se pokládají za nutné, aby se člověk mohl náležitě přiblížit k Bohu.“2

Sv. Jan Zlatoústý vytýká kněžím a jáhnům, kteří rozdávají sv. přijímání všem ze strachu před lidmi a bez povinné pozornosti:

„Také když přistupuje ke přijímání někdo z neznalosti, nebojte se mu v tom zabránit. Boj se Boha, ne lidí. Když se totiž budeš bát lidí, budou se ti posmívat. Když ale budeš mít bázeň před Bohem, lidé k tobě budou mít úctu. Byl bych připraven raději zemřít, než podat Krev Páně nehodné osobě; raději bych prolil svou krev, než nemístně podal úctyhodnou Krev Páně.“3

Sv. František z Assisi napomínal kleriky a vyzýval je k mimořádné bdělosti a úctě při rozdávání sv. přijímání:

„Jsou takoví…, kteří rozdávají Eucharistii nerozvážně… Cožpak nás nepohne toto znesvěcení k soucitu, když pomyslíme na to, jak se tento Pán, který je tak dobrý, vydává do našich rukou, a každý den jej držíme a přijímáme svými ústy? Zapomněli jsme snad, že jednoho dne to budeme my, kdo upadneme do Jeho rukou?“4

Nesmíme také zapomenout na stále aktuální napomenutí Římského katechismu, který v podstatě tlumočí poučení apoštola Pavla z 1Kor 11, 27-30:

„Mezi všemi posvátnými Tajemstvími není žádné, které by se dalo srovnat s Nejsvětější svátostí eucharistie: Proto není žádná jiná urážka, pro kterou bychom se mohli obávat strašnějšího trestu Božího, než ta, kterou spáchají věřící, kteří zacházejí bez posvátné úcty (lat.: „ani svatě ani nábožně“ – pozn. překl.) s Tajemstvím, jež je zcela svaté a jež v sobě dokonce obsahuje samotného Původce a Pramen svatosti.“5

  1.  Srov. Kongregace pro bohoslužbu, instrukce Memoriale Domini: Enchiridion Vaticanum III, č. 1273.
  2.  „Reverence in Worship“: Parochial and Plain Sermons, San Francisco 1997, svazek 8, s. 1571.
  3.   Hom. 82,6 in Ev.Joh: PG 58, 746.
  4.   Lettera al clero: Gli scritti di S.Francesco d’Assisi. Nuova edizione critica e versione italiana, ed. K. Esser, Padova 1995, s. 197.
  5.   „Quemadmodum ex omnibus mysteriis, quae nobis tamquam divinae gratiae certissima instrumenta Dominus Salvator noster commendavit, nullum est quod cum sanctissimo Eucharistiae sacramento comparari queat, ita etiam nulla gravior alicuius sceleris animadversio a Deo metuenda est, quam si res omnis sanctitatis plena, vel potius quae ipsum sanctitatis auctorem et fontem continet, neque sancte neque religiose a fidelibus tractetur.“-. Catechismus Romanus, Pars II, cap. 4, ed. P. Rodriguez, Città di Vaticano 1989, s. 235.