III. Svaté Příjímání – Skrytá vznešenost Boží lásky

9.

Praxe nehodných přijímání Eucharistie představuje v našich dnech v mystickém Těle Kristově nejhlubší ránu. Přijímání, která jsou přijímána nehodně, se vztahují především k vnitřní nehodnosti: přijímání Eucharistie ve stavu aktuálního smrtelného hříchu; nebo ve stavu habituálního smrtelného hříchu; nebo přijímání Eucharistie bez plné katolické víry ve skutečnou přítomnost a v transubstanciaci; nebo ve stavu nekajícnosti nad lehkými hříchy. Nehodná přijímání Eucharistie jsou také dána nehodnými vnějšími postoji:

• svatokrádežným odcizováním svaté Hostie;
• přijímáním svaté Hostie bez jakéhokoliv vnějšího znaku klanění;
• přijímání svaté Hostie, aniž by se věnovala pozornost pádu a ztrátě malých úlomků;
• rozdělování svatého Přijímání ve spěchu, což připomíná způsob rozdávání sušenek ve škole nebo v kavárně.

Když není žádná víra ve skutečnou Kristovu přítomnost v proměněném Chlebu, jako v případě kalvínů a podobných protestantských komunit, pak nás tolik neudivuje vnější postoj zacházení se svatou Hostií s minimálními posvátnými gesty nebo bez jakýchkoliv jasných posvátných gest. Když víra ve skutečnou přítomnost Krista přinejmenším během rozdělování svatého Přijímání stále ještě existuje, jako v případě Martina Luthera a tradičních luteránů, pak musí být gesta úcty zřetelnější. Existuje dojemná scéna ze života Martina Luthera, která ukazuje jeho úctu a zbožnost vůči svatému Přijímání. Stalo se to v roce 1542. Citujeme z jednoho starého německého historického textu:

„Jedna žena chtěla přijmout Večeři Páně. Když předstoupila, aby si u klekátka před oltářem klekla a pila, přiblížila se prudce a docela tvrdě narazila ústy na kalich Páně, a tak se několik kapek Kristovy Krve vylilo na její šaty a na opěradlo klekátka, na němž klečela. Když to důstojný doktor Luther zpozoroval, on a důstojný doktor Bugenhagen rychle vstali a běželi k oltáři a spolu s celebrantem čistili kapky Krve z oděvu té ženy a slízali z klekátka tolik kapek, kolik mohli. Doktor Martin byl takovou neúctou tak pohnut, že kvůli tomu, co se stalo, vzdychal a řekl tato slova: ‚Ó Bože, pomoz nám.‘ A jeho oči byly plné slz.“ (Stahl, R., Martin Luther für uns heute. Erlangen 2008, str. 28)

Jak dojemný příklad! Kolik kněží a věřících bude dnes čistit, nakolik mohou, a vzdychat a plakat, když upadnou nějaké úlomky svaté Hostie? Jednou jsem mluvil s jedním norským luteránským duchovním a zeptal jsem se ho, jakým způsobem luteráni v Norsku přijímají Eucharistii. Odpověděl mi: „Až do doby před nějakými deseti nebo patnácti lety lidé přijímali vkleče a do úst. Ale nyní přijímají vestoje a na ruku.“ Zeptal jsem se, co bylo důvodem této změny. A on odpověděl: „Učinili jsme změnu kvůli vlivu našich katolických bratří.“

Na jednom mezináboženském setkání v Kazachstánu, jehož jsem se účastnil, jsme hovořili o nejsvětějších skutečnostech každého náboženství. Jeden imám řekl, že pro muslimy je tím nejsvětějším svatých kniha Koránu tištěná v arabštině, a zdůraznil, že by bylo svatokrádežným skutkem, kdyby se někdo opovážil dotknout arabského Koránu neumytýma rukama. Když jsem slyšel toto prohlášení, najednou jsem začal uvažovat o přijímání Eucharistie na ruku a téměř bez jakéhokoliv jasného posvátného znamení a zcela jistě, aniž by si kdo těsně předtím umyl ruce. Takové scény se ve velké většině katolických kostelů po celém světě opravdu dějí. Začal jsem si představovat následující možnou epizodu:

Jednoho dne vstoupí zbožný imám do katolického kostela, kde se svaté Přijímání podává přímo na ruku věřících, kteří přistupují v rychle se pohybující frontě, a zeptal by se: „Co je ten malý bílý chléb?“
Katolík by mu odpověděl: „To je Kristus.“
Muslim by řekl: „To je jistě jen nějaké znamení nebo symbol Krista.“
Katolík by mu odpověděl: „Ne, to není symbol nebo posvátný předmět. Tam je Kristus skutečně přítomen.“
Muslim na to řekne: „Kristus je tam přítomen pouze duchovně nebo symbolicky.“
Katolík odpoví: „Ne, Kristus je skutečně, opravdově přítomen s podstatou svého Těla, své Krve, své duše a s celým svým Božstvím.“
Potom se muslim zeptá: „Pak ten malý kousek chleba musí být, podle vaší víry, váš Bůh a pro vás to nejsvětější svatých.“
Katolík odpoví: „Ano, tento malý chléb je skutečně náš živý Bůh osobně přítomný ve svém lidském Těle a Krvi a nikoliv předmět jako váš Korán.“
Pak muslim řekne: „Když se svým Bohem a nejsvětějším svatých zacházíte takovým banálním způsobem, pak v to nevěříte. Nemohu s vámi souhlasit, že skutečně věříte v to, co jste právě tvrdil.“

10.

Katolíci věří více než Martin Luther a více než tradiční luteráni. Věří nejen v reálnou přítomnost, ale i v transubstanciaci chleba a vína v Tělo a Krev Krista. V důsledku toho pro ně svatá Hostie není posvátným předmětem, dokonce ani velmi posvátným předmětem, ale je to sám živý Kristus se svým svatým lidstvím a se svým nekonečným božským majestátem. Jistě musíme mít vůči svatému Přijímání více úcty, než měl Martin Luther. Musíme mít více posvátné bázně a úcty, než mají muslimové vůči Koránu. Je věcí nejvyšší pastorační naléhavosti, aby katolíci na celém světě začali s eucharistickým Tělem Kristovým během svatého Přijímání zacházet takovým vnitřním i vnějším způsobem, který jednoznačně a výslovně náleží pouze Bohu. Katolík musí s Eucharistií, s Nejsvětějším svatých, zacházet tak, jak s ní zacházela Panna Maria, apoštolové, naši otcové a dědové, křesťané během všech věků, podle axiomu:

„Odvažuj se Kristu vzdávat tolik úcty, kolik můžeš.“

(slovy sv. Tomáše Akvinského: quantum potes, tantum aude: sekvence Lauda Sion)

Když ve chvíli svatého Přijímání přijímáme proměněnou Hostii, je to okamžik, kdy se vyžaduje nikoliv minimum, nýbrž maximum vnitřní i vnější úcty a klanění. Malost svaté Hostie nás neopravňuje, abychom s ní v okamžiku svatého Přijímání zacházeli s minimalistickými znaky klanění. Ten, který je velmi malý, velmi slabý a v Církvi našich dnů velmi nechráněný, je eucharistický Pán, v okamžiku svatého Přijímání přítomný pod eucharistickými způsobami.

Ve prospěch přetrvávající praxe přijímání Eucharistie vestoje a na ruku by mohly být uváděny pastorační důvody, jako např. práva věřících. Avšak taková práva porušují právo, které náleží Kristu, Nejsvětějšímu svatých, Králi králů: Je Jeho právem přijímat nejvyšší možné božské pocty v malé svaté Hostii. V tomto případě mluvíme o právu Toho, kdo je v Církvi velmi slabý. Tváří v tvář závažnosti zřejmé minimalistické úcty a smyslu pro posvátno a nedbalosti vůči eucharistickým úlomkům a vůči množství těch, které se ztrácejí, a konečně tváří v tvář narůstajícímu výskytu krádeží svatých neboli proměněných Hostií všechny možné důvody ve prospěch přetrvávajícího přijímání Eucharistie vestoje a na ruku ztrácejí váhu. Možné důvody ve prospěch přetrvávajícího přijímání Eucharistie vestoje a na ruku ztrácejí váhu především tváří v tvář umenšení, pozměnění a dokonce vymizení plné katolické víry v dogma o reálné přítomnosti a transubstanciaci.

Moderní praxe Přijímání na ruku, která v této vnější podobě v katolické Církvi nikdy předtím neexistovala, nepopíratelně krok za krokem oslabuje plnost katolické eucharistické víry. Ve skutečnosti vídeňská arcidiecéze v Rakousku již v roce 1970 podala ve prospěch nové moderní praxe Přijímání na ruku následující vysvětlení: „Skutečnost, že věřící mohou brát Hostii vlastní rukou týmž způsobem, jako se bere obyčejný chléb, bude mnoha lidmi chápáno jako jednoduché a přirozené gesto, které odpovídá tomuto znamení.“ (Amtsblatt, duben 1970) Takový naturalistický pohled na svatou Hostii jako znamení v uplynulých 40 letech určitě vzrostl, zvláště mezi dětmi a dospívajícími, kteří Svaté svatých často berou týmž přirozeným způsobem, jakým berou sušenky. Pokračovat v této moderní praxi přijímání Eucharistie se stále více ukazuje jako nepastorační. Neboť když něco umenšuje plnost víry, úcty a projevy adorace, když něco porušuje božská práva eucharistického Pána, pak je taková praxe vysoce nepastorační.

11.

Významná období, kdy život Církve vzkvétal, byla vždy časy pokání a intenzivního uctívání Svátosti svátostí, nejsvětější Eucharistie. Kvůli praxi Přijímání na ruku existuje objektivní stav minimalistické eucharistické úcty, a co je ještě horší, je šokujícím způsobem rozšířena ztráta eucharistických úlomků, které jsou v našich kostelích nevědomky pošlapávány, a udivujícím způsobem bylo lidem usnadněno krást svaté neboli proměněné Hostie. Taková objektivní situace vyžaduje přinejmenším postupné upouštění od praxe Přijímání na ruku. Ještě více vyžaduje odčiňování a zadostičinění vůči eucharistickému Pánu, který je ve Svátosti své lásky již příliš urážen. Takový požadavek eucharistického zadostičinění byl vysloven andělem, který se v roce 1916 zjevil třem pasáčkům ve Fatimě. Sestra Lucie podala zprávu o následující události:
„Anděl se tam zjevil potřetí; v ruce držel kalich a nad ním Hostii, z níž padaly do kalicha kapky Krve. Nechal kalich s Hostií vznášet se ve vzduchu, poklekl na zem a třikrát opakoval modlitbu:

,Nejsvětější Trojice, Otče, Synu a Duchu Svatý, hluboce se Ti klaním a obětuji Ti drahocenné Tělo a Krev, Duši a Božství Pána Ježíše Krista, přítomného ve všech svatostáncích světa, na usmíření za urážky, rouhání a lhostejnosti, kterými je urážen. A pro nekonečné zásluhy Jeho Nejsvětějšího Srdce a Neposkvrněného Srdce Mariina Tě prosím za obrácení ubohých hříšníků.‘

Potom vstal, vzal znovu kalich a Hostii, Hostii dal mně a obsah kalicha dal vypít Hyacintě a Františkovi se slovy: ,Přijměte Tělo a pijte Krev Ježíše Krista, který je nevděčnými lidmi těžce urážen. Čiňte pokání za jejich hříchy a těšte svého Boha.‘
Potom si znovu klekl na zem a opakoval s námi třikrát modlitbu ,Nejsvětější Trojice…‘ a pak zmizel.“

12.

Bylo by duchovně plodným opatřením, a pastoračně naléhavým, kdyby Církev ve všech diecézích světa ustanovila každoroční „Den zadostiučinění za zločiny vůči nejsvětější Eucharistii“. Takovým dnem by mohl být oktáv svátku Božího Těla. Duch Svatý Církvi v našich dnech udělí zvláštní milosti obnovy, když se eucharistickému Tělu Kristovu budeme klanět se všemi božskými poctami, když Ho budeme milovat, pečlivě s Ním zacházet a bránit Ho jako opravdu Nejsvětější svatých. Sv. Tomáš Akvinský v hymnu Sacris solemniis říká: „Pane, navštiv nás do té míry, jak Tě uctíváme v této Svátosti.“ (Sic nos Tu visita, sicut Te colimus.) A bezpochyby můžeme říci: Pane, svou Církev v našich dnech navštívíš do té míry, nakolik bude moderní praxe Přijímání na ruku nahrazena neboli nakolik od ní bude ustoupeno, a do té míry, jak Ti budeme podávat úkony zadostiučinění a lásky. V den, kdy ve všech kostelích katolického světa budou věřící přijímat eucharistického Pána, skrytého pod způsobou malé svaté Hostie, v biblickém gestu klanění („proskynesis“), tj. klečení, a v postoji dítěte, otevírajíce ústa a dovolujíce, aby byli živeni samotným Kristem v duchu pokory a čistoty srdce – pak bezpochyby nastane autentické „aggiornamento“, pravá obnova Církve, po níž tolik toužil bl. Jan XXIII. a také bl. Jan Pavel II., který nám jako svou duchovní závěť zanechal tato slova ze své poslední encykliky: „Není nebezpečí, že by se při péči o toto tajemství přehánělo, protože ,v tomto tajemství je shrnuto celé tajemství naší spásy‘ (sv. Tomáš Akvinský, Summa Theologiae III, q. 83, a. 4c).“ (Encyklika Ecclesia de Eucharistia, 61

CORPUS CHRISTI

ATHANASIUS SCHNEIDER

Brož., 135×200 mm, 80 stran, Martin Leschinger – FLÉTNA

70 Kč

Objednat

[childnav]