III. Svaté Příjímání – Skrytá vznešenost Boží lásky

9.

Praxe nehodných přijímání Eucharistie představuje v našich dnech v mystickém Těle Kristově nejhlubší ránu. Přijímání, která jsou přijímána nehodně, se vztahují především k vnitřní nehodnosti: přijímání Eucharistie ve stavu aktuálního smrtelného hříchu; nebo ve stavu habituálního smrtelného hříchu; nebo přijímání Eucharistie bez plné katolické víry ve skutečnou přítomnost a v transubstanciaci; nebo ve stavu nekajícnosti nad lehkými hříchy. Nehodná přijímání Eucharistie jsou také dána nehodnými vnějšími postoji:

  • svatokrádežným odcizováním svaté Hostie;
  • přijímáním svaté Hostie bez jakéhokoliv vnějšího znaku klanění;
  • přijímání svaté Hostie, aniž by se věnovala pozornost pádu a ztrátě malých úlomků;
  • rozdělování svatého Přijímání ve spěchu, což připomíná způsob rozdávání sušenek ve škole nebo v kavárně.

Když není žádná víra ve skutečnou Kristovu přítomnost v proměněném Chlebu, jako v případě kalvínů a podobných protestantských komunit, pak nás tolik neudivuje vnější postoj zacházení se svatou Hostií s minimálními posvátnými gesty nebo bez jakýchkoliv jasných posvátných gest. Když víra ve skutečnou přítomnost Krista přinejmenším během rozdělování svatého Přijímání stále ještě existuje, jako v případě Martina Luthera a tradičních luteránů, pak musí být gesta úcty zřetelnější. Existuje dojemná scéna ze života Martina Luthera, která ukazuje jeho úctu a zbožnost vůči svatému Přijímání. Stalo se to v roce 1542. Citujeme z jednoho starého německého historického textu:

„Jedna žena chtěla přijmout Večeři Páně. Když předstoupila, aby si u klekátka před oltářem klekla a pila, přiblížila se prudce a docela tvrdě narazila ústy na kalich Páně, a tak se několik kapek Kristovy Krve vylilo na její šaty a na opěradlo klekátka, na němž klečela. Když to důstojný doktor Luther zpozoroval, on a důstojný doktor Bugenhagen rychle vstali a běželi k oltáři a spolu s celebrantem čistili kapky Krve z oděvu té ženy a slízali z klekátka tolik kapek, kolik mohli. Doktor Martin byl takovou neúctou tak pohnut, že kvůli tomu, co se stalo, vzdychal a řekl tato slova: ‚Ó Bože, pomoz nám.‘ A jeho oči byly plné slz.“ (Stahl, R., Martin Luther für uns heute. Erlangen 2008, str. 28)

Jak dojemný příklad! Kolik kněží a věřících bude dnes čistit, nakolik mohou, a vzdychat a plakat, když upadnou nějaké úlomky svaté Hostie? Jednou jsem mluvil s jedním norským luteránským duchovním a zeptal jsem se ho, jakým způsobem luteráni v Norsku přijímají Eucharistii. Odpověděl mi: „Až do doby před nějakými deseti nebo patnácti lety lidé přijímali vkleče a do úst. Ale nyní přijímají vestoje a na ruku.“ Zeptal jsem se, co bylo důvodem této změny. A on odpověděl: „Učinili jsme změnu kvůli vlivu našich katolických bratří.“

Na jednom mezináboženském setkání v Kazachstánu, jehož jsem se účastnil, jsme hovořili o nejsvětějších skutečnostech každého náboženství. Jeden imám řekl, že pro muslimy je tím nejsvětějším svatých kniha Koránu tištěná v arabštině, a zdůraznil, že by bylo svatokrádežným skutkem, kdyby se někdo opovážil dotknout arabského Koránu neumytýma rukama. Když jsem slyšel toto prohlášení, najednou jsem začal uvažovat o přijímání Eucharistie na ruku a téměř bez jakéhokoliv jasného posvátného znamení a zcela jistě, aniž by si kdo těsně předtím umyl ruce. Takové scény se ve velké většině katolických kostelů po celém světě opravdu dějí. Začal jsem si představovat následující možnou epizodu:

Jednoho dne vstoupí zbožný imám do katolického kostela, kde se svaté Přijímání podává přímo na ruku věřících, kteří přistupují v rychle se pohybující frontě, a zeptal by se: „Co je ten malý bílý chléb?“
Katolík by mu odpověděl: „To je Kristus.“
Muslim by řekl: „To je jistě jen nějaké znamení nebo symbol Krista.“
Katolík by mu odpověděl: „Ne, to není symbol nebo posvátný předmět. Tam je Kristus skutečně přítomen.“
Muslim na to řekne: „Kristus je tam přítomen pouze duchovně nebo symbolicky.“
Katolík odpoví: „Ne, Kristus je skutečně, opravdově přítomen s podstatou svého Těla, své Krve, své duše a s celým svým Božstvím.“
Potom se muslim zeptá: „Pak ten malý kousek chleba musí být, podle vaší víry, váš Bůh a pro vás to nejsvětější svatých.“
Katolík odpoví: „Ano, tento malý chléb je skutečně náš živý Bůh osobně přítomný ve svém lidském Těle a Krvi a nikoliv předmět jako váš Korán.“
Pak muslim řekne: „Když se svým Bohem a nejsvětějším svatých zacházíte takovým banálním způsobem, pak v to nevěříte. Nemohu s vámi souhlasit, že skutečně věříte v to, co jste právě tvrdil.“

10.

Katolíci věří více než Martin Luther a více než tradiční luteráni. Věří nejen v reálnou přítomnost, ale i v transubstanciaci chleba a vína v Tělo a Krev Krista. V důsledku toho pro ně svatá Hostie není posvátným předmětem, dokonce ani velmi posvátným předmětem, ale je to sám živý Kristus se svým svatým lidstvím a se svým nekonečným božským majestátem. Jistě musíme mít vůči svatému Přijímání více úcty, než měl Martin Luther. Musíme mít více posvátné bázně a úcty, než mají muslimové vůči Koránu. Je věcí nejvyšší pastorační naléhavosti, aby katolíci na celém světě začali s eucharistickým Tělem Kristovým během svatého Přijímání zacházet takovým vnitřním i vnějším způsobem, který jednoznačně a výslovně náleží pouze Bohu. Katolík musí s Eucharistií, s Nejsvětějším svatých, zacházet tak, jak s ní zacházela Panna Maria, apoštolové, naši otcové a dědové, křesťané během všech věků, podle axiomu:

„Odvažuj se Kristu vzdávat tolik úcty, kolik můžeš.“

(slovy sv. Tomáše Akvinského: quantum potes, tantum aude: sekvence Lauda Sion)

Když ve chvíli svatého Přijímání přijímáme proměněnou Hostii, je to okamžik, kdy se vyžaduje nikoliv minimum, nýbrž maximum vnitřní i vnější úcty a klanění. Malost svaté Hostie nás neopravňuje, abychom s ní v okamžiku svatého Přijímání zacházeli s minimalistickými znaky klanění. Ten, který je velmi malý, velmi slabý a v Církvi našich dnů velmi nechráněný, je eucharistický Pán, v okamžiku svatého Přijímání přítomný pod eucharistickými způsobami.

Ve prospěch přetrvávající praxe přijímání Eucharistie vestoje a na ruku by mohly být uváděny pastorační důvody, jako např. práva věřících. Avšak taková práva porušují právo, které náleží Kristu, Nejsvětějšímu svatých, Králi králů: Je Jeho právem přijímat nejvyšší možné božské pocty v malé svaté Hostii. V tomto případě mluvíme o právu Toho, kdo je v Církvi velmi slabý. Tváří v tvář závažnosti zřejmé minimalistické úcty a smyslu pro posvátno a nedbalosti vůči eucharistickým úlomkům a vůči množství těch, které se ztrácejí, a konečně tváří v tvář narůstajícímu výskytu krádeží svatých neboli proměněných Hostií všechny možné důvody ve prospěch přetrvávajícího přijímání Eucharistie vestoje a na ruku ztrácejí váhu. Možné důvody ve prospěch přetrvávajícího přijímání Eucharistie vestoje a na ruku ztrácejí váhu především tváří v tvář umenšení, pozměnění a dokonce vymizení plné katolické víry v dogma o reálné přítomnosti a transubstanciaci.

Moderní praxe Přijímání na ruku, která v této vnější podobě v katolické Církvi nikdy předtím neexistovala, nepopíratelně krok za krokem oslabuje plnost katolické eucharistické víry. Ve skutečnosti vídeňská arcidiecéze v Rakousku již v roce 1970 podala ve prospěch nové moderní praxe Přijímání na ruku následující vysvětlení: „Skutečnost, že věřící mohou brát Hostii vlastní rukou týmž způsobem, jako se bere obyčejný chléb, bude mnoha lidmi chápáno jako jednoduché a přirozené gesto, které odpovídá tomuto znamení.“ (Amtsblatt, duben 1970) Takový naturalistický pohled na svatou Hostii jako znamení v uplynulých 40 letech určitě vzrostl, zvláště mezi dětmi a dospívajícími, kteří Svaté svatých často berou týmž přirozeným způsobem, jakým berou sušenky. Pokračovat v této moderní praxi přijímání Eucharistie se stále více ukazuje jako nepastorační. Neboť když něco umenšuje plnost víry, úcty a projevy adorace, když něco porušuje božská práva eucharistického Pána, pak je taková praxe vysoce nepastorační.

11.

Významná období, kdy život Církve vzkvétal, byla vždy časy pokání a intenzivního uctívání Svátosti svátostí, nejsvětější Eucharistie. Kvůli praxi Přijímání na ruku existuje objektivní stav minimalistické eucharistické úcty, a co je ještě horší, je šokujícím způsobem rozšířena ztráta eucharistických úlomků, které jsou v našich kostelích nevědomky pošlapávány, a udivujícím způsobem bylo lidem usnadněno krást svaté neboli proměněné Hostie. Taková objektivní situace vyžaduje přinejmenším postupné upouštění od praxe Přijímání na ruku. Ještě více vyžaduje odčiňování a zadostičinění vůči eucharistickému Pánu, který je ve Svátosti své lásky již příliš urážen. Takový požadavek eucharistického zadostičinění byl vysloven andělem, který se v roce 1916 zjevil třem pasáčkům ve Fatimě. Sestra Lucie podala zprávu o následující události:
„Anděl se tam zjevil potřetí; v ruce držel kalich a nad ním Hostii, z níž padaly do kalicha kapky Krve. Nechal kalich s Hostií vznášet se ve vzduchu, poklekl na zem a třikrát opakoval modlitbu:

,Nejsvětější Trojice, Otče, Synu a Duchu Svatý, hluboce se Ti klaním a obětuji Ti drahocenné Tělo a Krev, Duši a Božství Pána Ježíše Krista, přítomného ve všech svatostáncích světa, na usmíření za urážky, rouhání a lhostejnosti, kterými je urážen. A pro nekonečné zásluhy Jeho Nejsvětějšího Srdce a Neposkvrněného Srdce Mariina Tě prosím za obrácení ubohých hříšníků.‘

Potom vstal, vzal znovu kalich a Hostii, Hostii dal mně a obsah kalicha dal vypít Hyacintě a Františkovi se slovy: ,Přijměte Tělo a pijte Krev Ježíše Krista, který je nevděčnými lidmi těžce urážen. Čiňte pokání za jejich hříchy a těšte svého Boha.‘
Potom si znovu klekl na zem a opakoval s námi třikrát modlitbu ,Nejsvětější Trojice…‘ a pak zmizel.“

12.

Bylo by duchovně plodným opatřením, a pastoračně naléhavým, kdyby Církev ve všech diecézích světa ustanovila každoroční „Den zadostiučinění za zločiny vůči nejsvětější Eucharistii“. Takovým dnem by mohl být oktáv svátku Božího Těla. Duch Svatý Církvi v našich dnech udělí zvláštní milosti obnovy, když se eucharistickému Tělu Kristovu budeme klanět se všemi božskými poctami, když Ho budeme milovat, pečlivě s Ním zacházet a bránit Ho jako opravdu Nejsvětější svatých. Sv. Tomáš Akvinský v hymnu Sacris solemniis říká: „Pane, navštiv nás do té míry, jak Tě uctíváme v této Svátosti.“ (Sic nos Tu visita, sicut Te colimus.) A bezpochyby můžeme říci: Pane, svou Církev v našich dnech navštívíš do té míry, nakolik bude moderní praxe Přijímání na ruku nahrazena neboli nakolik od ní bude ustoupeno, a do té míry, jak Ti budeme podávat úkony zadostiučinění a lásky. V den, kdy ve všech kostelích katolického světa budou věřící přijímat eucharistického Pána, skrytého pod způsobou malé svaté Hostie, v biblickém gestu klanění („proskynesis“), tj. klečení, a v postoji dítěte, otevírajíce ústa a dovolujíce, aby byli živeni samotným Kristem v duchu pokory a čistoty srdce – pak bezpochyby nastane autentické „aggiornamento“, pravá obnova Církve, po níž tolik toužil bl. Jan XXIII. a také bl. Jan Pavel II., který nám jako svou duchovní závěť zanechal tato slova ze své poslední encykliky: „Není nebezpečí, že by se při péči o toto tajemství přehánělo, protože ,v tomto tajemství je shrnuto celé tajemství naší spásy‘ (sv. Tomáš Akvinský, Summa Theologiae III, q. 83, a. 4c).“ (Encyklika Ecclesia de Eucharistia, 61

CorpusChristiCelaObalka_350

CORPUS CHRISTI

ATHANASIUS SCHNEIDER

Brož., 135×200 mm, 80 stran, Martin Leschinger – FLÉTNA

70 Kč