„Zapřísahám vás všechny, bratři, s veškerou láskou, jakou jsem schopen, a líbaje vaše nohy:

Vzdávejte nejsvětějšímu Tělu našeho Pána Ježíše Krista veškerou úctu a veškerou poctu, nakolik můžete!“

svatý František z Assisi
Eucharistický Ježíš – to je Ježíš Kristus, když je skutečně, osobně a podstatně přítomný pod eucharistickými způsobami s Tělem, Krví, Duší a Božstvím – je opravdu nejchudší, nejslabší a nejbezbrannější Osobou na celém světě. Existuje větší chudoba než chudoba eucharistických způsob? Božská osoba svobodně zvolila nejen chudobu lidské přirozenosti, skrývajíc své Božství, ale ještě více: Zvolil se skrýt viditelnost své lidské přirozenosti a stal se neviditelně přítomným pod viditelnými a hmotnými způsobami chleba a vína. Ve svaté Hostii Ježíš nepřekonatelným způsobem zjevil a uskutečnil tuto pravdu: „Ačkoliv bohatý, stal se pro Vás chudým.“ (2 Kor 8,9)

V eucharistické přítomnosti se Ježíš vydal nejen ze svého božského bohatství, ale také ze své božské a lidské moci. Co by mohlo být křehčí a slabší než malá svatá Hostie? A nejen svatá Hostie, ale každý z jejích malých úlomků, ve kterých je obsažen celý eucharistický Ježíš! Jaká chudoba a jaká slabost! A v tomto eucharistickém stavu chudoby a slabosti se Ježíš stává nejbezbrannější Osobou na celém světě. Ve svém eucharistickém stavu Syn Boží zjevil a uskutečnil své nejhlubší zřeknutí se sebe. (srov. Flp 2,7)

V naší době – již 40 let – nese tajemné tělo Kristovo (tj. Církev) hluboké zranění. Tímto hlubokým znamením je moderní praxe přijímání na ruku, praxe, která se podstatně liší od podobného ritu prvních staletí.

V Církvi a na zemi není nic, co by bylo tak svaté, tak božské, tak živé a osobní jako svaté přijímání, neboť je to samotný eucharistický Pán.

Moderní praxe svatého přijímání se nikdy předtím nevyskytovala v této konkrétní vnější formě. Je nepochopitelné, proč mnoho lidí v Církvi toto zranění nechce uznat, chce tento fakt považovat jako sekundární, ba dokonce se diví, že se o tomto tématu vůbec mluví. A co je ještě nepochopitelnější: Mnoho lidí v Církvi tuto praxi svatého přijímání i nadále brání a rozšiřuje.

Moderní praxe přijímání na ruku je nejhlubším raněním mystického těla Kristova, protože se vykazuje následujícími politováníhodnými výrazovými formami:

  • 1

    V udivujícím minimalismu gest klanění a úcty. Všeobecně chybí v moderní praxi svatého přijímání takřka jakýkoliv náznak klanění.

  • 2

    V gestu, které známe jako běžné přijímání pokrmů: člověk bere vlastní rukou svatou hostii z levé dlaně a dává si ji sám do úst. Takovéto běžné gesto zapříčiňuje u nemalého počtu věřících, zvláště u dětí a mladých, představu, že pod svatou hostií není přítomna božská osoba Ježíše Krista, ale že představuje pouze náboženský symbol; neboť mohou se svatou hostií zacházet jako s běžným pokrmem: dotýkat se jí vlastní rukou a prsty si ji dávat do úst.

  • 3

    Ve ztrátě mnohých malých částeček svaté hostie: Často upadají malé úlomky při podávaní, tedy na cestě mezi podávajícím svatého přijímání a přijímajícím, protože se někde neužívá patény.
    Nezřídka ulpí také částečky svaté hostie na dlani nebo na obou prstech přijímajícího a padají potom na zem. Tyto mnohé částečky leží pak na zemi a jsou lidmi pošlapávány, protože již vůbec nejsou zřetelné.

  • 4

    Rozšířením krádeží svatých hostií, protože tento zločin přijímání na ruku skutečně zjednodušuje.

Také se nedbá tak významného varování svatého apoštola Pavla vůči Korinťanům ohledně nehodného svatého přijímání, které z nového lekcionáře zcela vypadlo, což se u mnoha společenství ukazuje na tom, že ke svatému přijímání chodí jednoduše všichni, ke zpovědi naproti tomu nikdo. Kdo jí a pije a nerozlišuje tělo Páně, jí a pije si odsouzení (1 Kor 11, 29).

Znamení a smysl svatého přijímání je být sjednocen s Kristem. Komu schází víra a nadpřirozená láska, nemůže být sjednocen s Kristem. Osoba v těžkém hříchu postrádá takovou lásku. Pokud by v tomto stavu měla přijmout Eucharistii, její skutek by byl v protikladu k tomu, co tato svátost sama v sobě znamená. Toto je přesně řečeno svatokrádež (viz KKC 2120).

„Existují totiž místa, kde se téměř úplně upouští od kultu eucharistického klanění. K tomu přistupují v tom či onom církevním kontextu zlořády, které přispívají k zatemnění pravé víry a katolického učení o této podivuhodné svátosti. Vynořuje se někdy značně zjednodušující chápání eucharistického tajemství. To bývá zbaveno své obětní hodnoty a bývá prožíváno tak, jako by nemělo jiný smysl a hodnotu než společné bratrské setkání.
Jak neprojevit nad tím vším hlubokou bolest? Eucharistie je příliš velkým darem, než aby mohla snést dvojznačnost a snižování významu.“
Jan Pavel II., encyklika Ecclesia de Eucharistia

Dominus est!
J. E. Athanasius Schneider

Svaté přijímání není jenom okamžik duchovního společenství při jídle, ale především nejvyšší možné osobní setkání věřícího s jeho Pánem a Bohem v tomto životě. Postojem přijímajícího, který je přiměřený tomuto setkání, je pokora, duchovní synovství. Takový postoj sám o sobě vyžaduje navenek vyjádřená gesta klanění a bázně. O tom vypovídá svědectví dvoutisícileté tradice Církve, která je charakterizovatelná v prvním tisíciletí klíčovým heslem „s láskou a bázní“ a v druhém tisíciletí „co můžeš, to konej“. Autor vypráví také příběh tří „eucharistických žen“, které osobně znal ze sovětského podzemí. Taková svědectví mohou katolíky třetího tisíciletí povzbudit a poučit, jak bych se měli v onom vznešeném okamžiku svatého přijímání setkávat s Pánem.

Historicko-dogmatická studie
Martin Lugmayr

Zatímco do doby před čtyřiceti lety bylo možné praktikovat pouze svaté přijímání do úst, dovolila Církev na Západě po druhém vatikánském koncilu svaté přijímání na ruku, které se na mnoha místech rozšířilo a prosadilo jako jediný způsob svatého přijímání. Svaté přijímání na ruku bylo zavedeno s poukazem na to, že tato forma svatého přijímání byla běžná v době rané Církve a je přiměřená i pro budoucnost. P. Lugmayr dokládá, že přijímání na ruku v dnešní formě – proti rozšířenému pohledu – v žádné liturgii Východu či Západu nebylo a že ani v římském ritu nikdy neexistovalo. Je naprostou novotou. V ohledu na úctu k adoraci Eucharistie je svaté přijímání Nejsvětější svátosti do úst nejpřiměřenějším způsobem.

CorpusChristiCelaObalka

Corpus Christi
J. E. Athanasius Schneider

Víra, úcta a láska k Eucharistii je pro křesťana naprosto zásadní. Kazašský biskup (Karaganda) německého původu, narozený v Kirgizstánu, nás vede k hlubšímu zastavení a uchopení tajemství, jímž je podivuhodná svátost Eucharistie. Prostor eucharistické úcty vytyčila tisíciletá tradice církve a vědomí, kdo jsme my a kdo je Bůh, kterého pod proměněnou způsobou chleba a vína přijímáme nebo adorujeme. Kniha A. Schneidera toto naše vědomí projasňuje a podobně, jako kdysi svatý Atanáš „projasňoval“ chápaní Krista, jehož blud arianismu tlačil k pouhému lidství, vysvětluje nám úskalí „zlidštění“ našeho přístupu ke svátosti Eucharistie.

znosezdani

Nedávné návrhy na pastorační péči o rozvedené a znovusezdané: teologické posouzení

Osm teologů se zabývá návrhy, které předložil kardinál Walter Kasper ve svém projevu k mimořádné konzistoři kardinálů 20. února 2014. Jeho návrhy se podobají návrhům, které se v posledních měsících objevily v médiích s tím, že o nich diskutuje německá biskupská konference. I když jsou samy o sobě prosté, vyvolávají návrhy tohoto druhu širokou škálu
důležitých teologických otázek. Jako katoličtí teologové působící na pontifikálních fakultách či jiných církevních institucích se pokouší představit jejich posouzení z teologického pohledu.

Vnitřní postoj sám o sobě nestačí k Boho-poctě, neboť Bůh se stal člověkem, stal se viditelným. Výlučně nebo přednostně vnitřní klanění při svatém přijímání, které by vnější aspekt vylučovalo, neodpovídá tomu, že Bůh se stal člověkem.Taková eucharistická úcta je jednak platonická, ale také protestantská a nakonec gnostická.Člověk je bytostí viditelnou a tělesnou. Musí tedy i úcta eucharistického Těla Kristova nutně být též vnější a tělesná. Takové klanění pak odpovídá důstojnosti člověka, jestliže se koná i vnitřně v duši. Oba aspekty jsou tedy od sebe neoddělitelné.

Když jde o záležitost Nejsvětějšího, samotného Pána, musí se uplatňovat zásada: „Kolik úcty jsi schopen Mu vzdát, tolik bys jí měl vzdát“ (ve smyslu slov sekvence Lauda Sion od sv. Tomáše Akvinského: quantum potes, tantum aude). Proto v tomto okamžiku musíme projevit nikoli minimum, nýbrž maximum jak vnitřní, tak vnější úcty. Skutečnost, že svatá Hostie je tak malá, nás neopravňuje, abychom s ní v okamžiku svatého přijímání zacházeli s minimalistickými gesty klanění a posvátna.