O prohlášení neplatnosti nelze rozhodnout bez kanonické odbornosti a procedur

Proces o prohlášení neplatnosti manželství není jen další procedura: je podstatně spojen s neměnným učením Církve, které vyjadřuje kánon 1141: „Platně uzavřené a dokonané (ratum et consommatum) manželství nemůže být rozloučeno žádnou lidskou mocí a ze žádného důvodu s výjimkou smrti.“ Tento kánon zdůrazňují dva projevy Pia XII. k Římské rotě a především koncilová konstituce Gaudium et spes, §48. Manželství se navíc těší přízni práva: manželství je třeba považovat za platné, dokud se neprokáže opak (kán. 1060). Cílem řízení o prohlášení manželství za neplatné je vyhlášení právní skutečnosti (srov. kán. 1400 §1) a nalézání pravdy. Aby mohl soudce vyhlásit rozsudek, musí mít mravní jistotu o neplatnosti manželství (kán. 1608 §1). Normy Kodexu kanonického práva a instrukce Dignitas connubii1 zajišťují toto nalézání pravdy a chrání před falešným milosrdenstvím. Sv. Jan Pavel II. a Benedikt XVI. před ním varovali ve svých projevech k Římské rotě v letech 1990 a 2010.

Nejlepší zárukou toho, že budou manželské kauzy řešeny spravedlivě a zároveň efektivně, je věrné dodržování procesních i hmotněprávních norem kanonického práva a jejich opření o správné teologické chápání. To však závisí na správné kanonické i teologické formaci úředníků soudů, kteří musejí sentire cum Ecclesia, cítit s Církví.

To, že tyto základní náležitosti chybějí, je často hlavním zdrojem problémů s procesem prohlášení neplatnosti. Například Římská rota bývá někdy kritizována za to, že jí rozhodování trvá léta, ale problém má obvykle původ u soudů první instance, kde kauza nebyla správně projednána a procesní pravidla dodržena. Napravit na vyšší úrovni to, co u první instance nebylo správně provedeno, je neobyčejně obtížné (ne-li nemožné). Klíčem ke správně fungujícímu procesu je tedy základní formace a trvalé vzdělávání. Proto musejí být úředníky soudů vysokoškolsky vzdělaní kanonisté (kán. 1420 §4, 1421 §3 a 1435). Rovněž potřebují dostatek času na to, aby se jim přiděleným případům mohli věnovat a nebyli přetíženi jinými časově náročnými úkoly.

Pokud byl případ řádně projednán, není požadavek dvojího souhlasného rozsudku překážkou, nýbrž zárukou spravedlnosti. Tato procedura je celkem jednoduchá a povinné přezkoumání prvního rozhodnutí je pro prvoinstanční soud praktickou motivací k tomu, aby pečlivě dodržoval právo. Opuštění této druhé revize určitě povede ke ztrátě kvality o soudů první instance.

Pastorační přístup se často chápe jako protiklad k přístupu kanonickému. To je falešná dichotomie. Benedikt XVI. napomínal seminaristy, aby „chápali a – troufám si říci – milovali kanonické právo, uvědomovali si, jak je nezbytné, a vážili si jeho praktické aplikace: společenství bez práva by bylo společenstvím bez práv. Právo je podmínkou lásky.“2 Kanonický přístup je v zásadě pastorační, neboť stanovuje podmínky nezbytné ke změně srdce v pravdě. Pokud to tak není, bylo samo kanonické právo špatně pochopeno. Bohužel to, co se často nazývá pastoračním přístupem, často vede ke svévolným, a tedy nespravedlivým rozhodnutím. Toto nebezpečí bezprostředně hrozí, uvažujeme-li o opuštění procesních postupů stanovených právem.

  1. Papežská rada pro výklad textů zákonů, „Instrukce, která má být zachovávána diecézními a interdiecézními soudy při projednávání záležitostí neplatnosti manželství,“ Dignitas connubii (2005).
  2. Benedikt XVI., „Letter to Seminarians“ (18.10.2010): AAS 102 (2010) 796; anglický překlad in Origins 40/21 (Oct. 18, 2010): 323-324..