VIII.

Církev latinského ritu by se dnes mohla v mnohém ohledu učit od církví východních, jak se má zacházet s eucharistickým Kristem během svatého přijímání. Uvedu zde jen jedno z nesčetných a překrásných svědectví: „Svatý na paténě a v kalichu vychází ve slávě a v majestátu, doprovázený kněžími a jáhny v slavném průvodu. Tisíce andělů a ohnivých služebníků Ducha jdou (dosl. „táhnou“ – voj.) před Tělem našeho Pána a oslavují ho.“1

Církevní Otcové měli následující zásadu, jak se má člověk chovat během svatého přijímání: „cum amore ac timore! (s láskou a bázní)“. To dosvědčují například tato podnětná slova sv. Jana Zlatoústého, eucharistického učitele:

„Jděme s provinilou skromností k setkání s Králem nebes. A polibme při přijímání tuto svatou a neposkvrněnou Hostii s celou odevzdaností a rozpalme našeho ducha a naši duši tím, že jsme ji svým zrakem objímali, aby nás naše sjednocení s ní nevedlo k soudu a prokletí, ale abychom se stali svatými a povznášeli naše bližní.“2

Východní církve uchovaly toto vnitřní stejně jako vnější chování i v moderní době až do našich dnů. Slavný ruský spisovatel Nikolaj Gogol komentuje ve svém díle „Pojednání o božské liturgii“3  okamžik svatého přijímání následovně: „Přijímající planoucí touhou po Bohu přistupují a hoří v nich oheň svaté lásky k Němu… Každý tiše opakuje vyznání víry v ukřižovaného. Po modlitbě tohoto vyznání se již nikdo nepřibližuje ke knězi, ale k planoucímu serafínovi. Přijímající otvírá svá ústa, aby svatou lžičkou přijal ohnivé uhlíky Těla a Krve Kristovy.“4

Jeden novodobý světec ruské pravoslavné církve, kněz Jan z Kronštadu (+1908), popisuje duchovní a viditelný aspekt v okamžiku svatého přijímání následujícím způsobem:

„Co by se stalo, kdybys Ty, Pán, můj Bůh Ježíš Kristus, nechal zazářit světlo svého božství z Tvé svaté Svátosti, když ji kněz ve svých rukou nese nemocnému. Před tímto světlem by se všichni, kteří by ho potkali nebo zahlédli, chtě nechtě vrhli na zem, vždyť před touto Svátostí i andělé zahalují tvář. Kolik je ale naproti tomu těch, kteří jednají s touto nebeskou Svátostí lhostejně!“5

V jednom vysvětlení k božské liturgii, které bylo nedávno vydáno ruskou pravoslavnou církví, se nachází následující pokyn pro věřící, kteří chtějí přistoupit k svatému přijímání:

„Každý laik, který se připravil na přijetí svatých tajemství, se má po výzvě jáhna s kalichem přiblížit s Boží bázní, protože se přibližuje ohni; věřící mají přistupovat s vírou ve Svátost a s láskou ke Kristu. Každý ať se vrhne na zem a pokoří se před Kristem, který je ve svatých tajemstvích vpravdě přítomný.“6

Stará církev a církevní Otcové ukázali veliký jemnocit pro význam rituálních gest. Neboť hlavní a stálé působení světců a liturgického obřadu spočívá v tom, že člověka odpoutávají a osvobozují z každodennosti.7

  1.  Spiegazione dei Misteri della Chiesa, připisované Narsaiovi z Nisibi, citováno v instrukci Il Padre inestimabile (Narsai z Nisibi (399-502) byl pozoruhodným nestoriánským teologem) 
  2.  Hom, in Nativ. (PG 49, 361)
  3. srov. N. V Gogol 1809-1852. Betrachtungen über die Göttliche Liturgie S příspěvkem Prof. Dr. Fairy von Lilienfeld, Würzburg 1989.
  4.   A.a.O., str. 105.110
  5.   srov. Svjatoj pravednyj Joann Kronštadskij, Moja zisnj vo Christje, Moskva 2006, str. 248, č. 444
  6.   Vydavatelská rada ruské ortodoxní církve vydala nedávno vysvětlení božské liturgie učeného biskupa Bessariona Naciajeva (1828-1905): Obyasneniye Božestvennoy Liturgii, Moskva 2006, str. 389.
  7.   podle slov Romana Guardini: „Die erste, immer wieder zu erfahrende Wirkung des Liturgischen ist: Es löst vom Täglichen ab und befreit“: Vorschule des Betens, Einsiedeln 1943, s. 260 („Nejprvější stále znovu zakoušené působení liturgie? je toto: Zbavuje všedního a osvobozuje“: Školka modlitby)