Duchovní nebo svátostné přijímání pro rozvedené a znovusezdané?

Ve prospěch toho, aby rozvedení a znovusezdaní katolíci s platným prvním sňatkem mohli přistupovat ke sv. přijímání, se argumentuje na základě této úvahy: (1) Papež Benedikt XVI. řekl, že tito lidé by mohli přijímat duchovně, (2) ale člověk, který přijímá duchovně, je stejně tak hoden přijímat svátostně, (3) a proto by rozvedení a znovusezdaní měli být připuštěni ke sv. přijímání.

Problém zde spočívá v nejednoznačném užívání termínu „duchovní přijímání“. Podle kontextu může jít buď (a) o nejvyšší plod či účinek svátostného přijímání Eucharistie, zejména dokonalé duchovní sjednocení s Kristem ve víře a lásce, (b) o stejné duchovní sjednocení s Kristem, ale bez svátostného přijímání (např. člověk, který přistupuje denně ke sv. přijímání a některý všední den nejde na mši, úkonem živé víry obnoví dokonalé sjednocení s Kristem, kterého ve svátosti přijal předtím), nebo (c) o touhu po sv. přijímání u člověka, který si je vědom těžkého hříchu nebo toho, že žije v situaci, jež objektivně odporuje mravnímu zákonu, a který dosud není v dokonalém sjednocení s Kristem ve víře a lásce.1 III, q. 80, aa. 1-4.]

Tento třetí význam se od prvních dvou velmi liší, protože daný člověk touží po Eucharistii, aniž by se předtím odřekl vážné překážky dokonalého sjednocení s Kristem. (V prvních dvou případech „duchovní přijímání“ znamená právě uskutečnění tohoto dokonalého sjednocení). Pro takového člověka je velmi dobré, aby tuto touhu živil, neboť skrze ni a s pomocí milosti se může nakonec odvrátit od hříchu a obnovit plnost svého spojení s Církví a stav milosti (víry oživované láskou, a tedy plného sjednocení s Kristem). Avšak – a to je klíčové – tato touha je cenná právě proto, že mu pomáhá odstranit překážku.

Pokud by byl připuštěn k Eucharistii, aniž by nejprve došlo k odstranění překážky, situace by se ještě zhoršila. Přistoupil by ke sv. přijímání, přestože by nemohl přijmout Krista ve víře a lásce vzhledem ke svému trvajícímu lpění na těžkém hříchu nebo objektivně nezřízené životní situaci. Mohl by se dát ukolébat k tomu, aby si myslel, že jeho situace je bezproblémová. Je jasné, že papež Benedikt povzbuzoval rozvedené znovusezdané k tomu, aby toužili po Eucharistii a kvůli tomu se dokázali vyrovnat s Kristovým učením o manželství, nikoli aby se bez něj obešli.

Přijímat Eucharistii, svátost lásky, v níž je přítomen sám Kristus, je-li si člověk vědom těžkého hříchu, je navíc samo o sobě těžkým hříchem (1 Kor 11,27-31). Rozvedení a znovusezdaní, kteří jsou stále vázáni platným prvním manželstvím, žijí objektivně v rozporu s Kristovým přikázáním; manželský akt v takovém vztahu je cizoložný, těžce hříšný. Tyto osoby nemohou přistupovat ke sv. přijímání.

Je však třeba je povzbuzovat, aby po spojení s Kristem toužili a modlili se o milost, aby svůj život uzpůsobili podle něj. Účast na mši jim pomůže na cestě ze hříchu k novému životu v Bohu a v Církvi. Předčasné svátostné přijímání jim bude jen bránit v tom, aby dospěli k pravdivému a dokonalému duchovnímu sjednocení s Kristem.

  1. Viz Paul J. Keller, „Is Spiritual Communion for Everyone?“ Nova et Vetera (English) 12 (2014):631-655. Benoît-Dominique de La Soujeole, „Communion sacramentelle et communion spirituelle,“ Nova et Vetera 86 (2011):147-153. Viz rovněž sv. Tomáš Akvinský, Summa Theologiae [ST