V.

Ve starověké církvi si muži museli opláchnout dlaně, než přijali konsekrovaný Chléb.¹  Kromě toho se věřící hluboce uklonili a přijali Tělo Páně ústy přímo z dlaně pravé ruky, ne levé.² Dlaně sloužily zároveň jako patena nebo korporál (zvlášť pro ženy – pozn. překl.: ženy přijímaly na ubrousek, který měly na dlani a pak ho složily jako korporál). To se můžeme dočíst v kázání sv. Caesaria z Arles (470-542):

„Všichni muži, kteří chtějí přijímat, musí umýt své ruce. A všechny ženy musí nastavit lněný šáteček, na který přijmou Tělo Páně.“³

Při podávání hostií na ruku, které je v církvi římského ritu možné od r. 1968, je Eucharistie podávána na levou ruku místo na pravou, jak bylo předepsáno ve staré církvi. V nové formě podávání sv. přijímání bere věřící Tělo Páně sám do prstů a podává si ho do úst.

Normálně byly dlaně po přijetí eucharistického Chleba čištěny nebo umývány, jak je dodnes předepsáno v byzantském obřadu při přijímání duchovních. Starověká církev dbala na to, aby přijímání Těla Páně na ruku bylo i z vnějšku doprovázeno postojem hluboké úcty, jak se můžeme dovědět z kázání Theodora z Mopsuestie: „Každý z nás ať přistupuje tak, že adorací splní povinnost a tak vyzná víru, že bude přijímat Tělo Krále. A poté, co jsi přijal Tělo Páně do vlastních rukou, s velkou a upřímnou láskou ho ucti poklonou, upřeně se na něj podívej svýma očima a polib ho.“⁴

Ve starých anaforách chaldejské církve bylo všem – včetně celebrujícho kněze – zakázáno vzít si Eucharistii vlastními prsty do úst. Místo toho všichni přijímali Tělo Páně z dlaně, kterou si přiblížili přímo k ústům; jako důvod se udávalo, že nejde o obyčejné jídlo, ale o nebeský pokrm:

„Knězi se přikazuje přijímat úlomek konsekrovaného chleba bezprostředně ze své dlaně. Není mu dovoleno dát si jej prsty do úst, ale musí přijímat ústy, protože se jedná o nebeský pokrm.“⁵

V chaldejském a  syrskomalabarském ritu existuje jedna zvláštnost, která vyjadřuje hlubokou úctu při zacházení s konsekrovaným Chlebem: Předtím, než se kněz při eucharistické liturgii dotkne svými prsty Těla Páně, jsou jeho ruce okouřeny kadidlem. Joseph kardinál Ratzinger k tomu připojil následující komentář: Skutečnost, že jedině kněz bere do rukou Tělo Páně, jej nejen odděluje od laiků, ale především ho musí upozornit, že se nachází před „mystérium tremendum“ (tajemstvím vzbuzujícím hrůzu) a že jedná „in persona Christi“ (v osobě Kristově).⁶  

Skutečnost, že smrtelník bere bezprostředně do svých rukou Tělo Páně, vyžaduje podle sv. Jana Zlatoústého postoj velké duchovní zralosti: „Kněz se svýma rukama stále dotýká Boha. Jakou čistotu, jakou zbožnost to od něj vyžaduje! Uvažuj tedy, jaké to musí být ruce, které se dotýkají Nejsvětějšího!“⁷ 

Ve staré syrské církvi byl obřad přijímání srovnáván s biblickou scénou, kde seraf očistil proroka Izaiáše. Sv. Efrém nechává v jednom svém kázání mluvit Krista těmito slovy:

„Přinesený uhlík posvětil Izaiášovy rty. Já jsem to, který vás posvětil – nyní skrze Chléb k vám přinesený. Kleště, které viděl prorok a kterými byl vzat uhlík z oltáře, byly předobrazem, který ukazoval na mne v Nejsvětější Svátosti. Izaiáš mne viděl, tak jako mne teď vidíte vy, jak natahuji svou pravou ruku a dávám vám do úst živý Chléb. Kleště jsou moje pravá ruka. Já stojím na místě serafa. Uhlík je moje Tělo. Vy všichni jste Izaiáš.“⁸

Tento popis připouští závěr, že v syrské církvi v době sv. Efréma bylo sv. přijímání podáváno přímo do úst. To se dá zjistit i v tzv. Liturgii sv. Jakuba, která je ještě starší než ta, která nese jméno sv. Jana Zlatoústého.⁹ V Liturgii sv. Jakuba se kněz před podáváním sv. přijímání laikům modlí: „Ať nám Pán žehná a učiní nás hodnými uchopit čistýma rukama hořící uhlík a vložit jej věřícím do úst.“¹⁰

V západo-syrském ritu říká kněz při rozdávání sv. přijímání tuto formuli: „Usmiřující a oživující uhlík Těla a Krve Krista, našeho Boha, se dává věřícím na usmíření urážek a odpuštění hříchů.“ Podobné svědectví se nachází u sv. Jana Damašského: „Přijímáme božský uhlík, abychom vzpláli naší účastí na božském ohni a byli zbožštěni. Izaiáš tento uhlík viděl. Uhlík není obyčejné dřevo, ale dřevo spojené s ohněm. Stejně tak není eucharistický Chléb obyčejný chléb, nýbrž Chléb sjednocený s božstvím.“¹¹ Na základě zkušeností učiněných v prvních staletích a na základě organického vývoje teologického poznání ohledně eucharistického Tajemství a tomu odpovídajícího obřadu, byl obyčej podávat sv. přijímání na ruku ke konci období církevních Otců omezen na jednu zvláštní skupinu – na klérus, jak je tomu v orientálních ritech dodnes. Laikům se začal podávat eucharistický Chléb (ve východních obřadech namočený v konsekrovaném víně) přímo do úst. Na ruku se na Východě podává pouze neproměněný chléb, tzv. „antidoron“.¹² Tak se zcela jasně rozlišuje mezi eucharistickým Chlebem a chlebem, který je „pouze“ požehnaný.

[childnav]