V.

Ve starověké církvi si muži museli opláchnout dlaně, než přijali konsekrovaný Chléb.1  Kromě toho se věřící hluboce uklonili a přijali Tělo Páně ústy přímo z dlaně pravé ruky, ne levé.2 Dlaně sloužily zároveň jako patena nebo korporál (zvlášť pro ženy – pozn. překl.: ženy přijímaly na ubrousek, který měly na dlani a pak ho složily jako korporál). To se můžeme dočíst v kázání sv. Caesaria z Arles (470-542):

„Všichni muži, kteří chtějí přijímat, musí umýt své ruce. A všechny ženy musí nastavit lněný šáteček, na který přijmou Tělo Páně.“3

Při podávání hostií na ruku, které je v církvi římského ritu možné od r. 1968, je Eucharistie podávána na levou ruku místo na pravou, jak bylo předepsáno ve staré církvi. V nové formě podávání sv. přijímání bere věřící Tělo Páně sám do prstů a podává si ho do úst.

Normálně byly dlaně po přijetí eucharistického Chleba čištěny nebo umývány, jak je dodnes předepsáno v byzantském obřadu při přijímání duchovních. Starověká církev dbala na to, aby přijímání Těla Páně na ruku bylo i z vnějšku doprovázeno postojem hluboké úcty, jak se můžeme dovědět z kázání Theodora z Mopsuestie: „Každý z nás ať přistupuje tak, že adorací splní povinnost a tak vyzná víru, že bude přijímat Tělo Krále. A poté, co jsi přijal Tělo Páně do vlastních rukou, s velkou a upřímnou láskou ho ucti poklonou, upřeně se na něj podívej svýma očima a polib ho.“4

Ve starých anaforách chaldejské církve bylo všem – včetně celebrujícho kněze – zakázáno vzít si Eucharistii vlastními prsty do úst. Místo toho všichni přijímali Tělo Páně z dlaně, kterou si přiblížili přímo k ústům; jako důvod se udávalo, že nejde o obyčejné jídlo, ale o nebeský pokrm:

„Knězi se přikazuje přijímat úlomek konsekrovaného chleba bezprostředně ze své dlaně. Není mu dovoleno dát si jej prsty do úst, ale musí přijímat ústy, protože se jedná o nebeský pokrm.“5

V chaldejském a  syrskomalabarském ritu existuje jedna zvláštnost, která vyjadřuje hlubokou úctu při zacházení s konsekrovaným Chlebem: Předtím, než se kněz při eucharistické liturgii dotkne svými prsty Těla Páně, jsou jeho ruce okouřeny kadidlem. Joseph kardinál Ratzinger k tomu připojil následující komentář: Skutečnost, že jedině kněz bere do rukou Tělo Páně, jej nejen odděluje od laiků, ale především ho musí upozornit, že se nachází před „mystérium tremendum“ (tajemstvím vzbuzujícím hrůzu) a že jedná „in persona Christi“ (v osobě Kristově).6  

Skutečnost, že smrtelník bere bezprostředně do svých rukou Tělo Páně, vyžaduje podle sv. Jana Zlatoústého postoj velké duchovní zralosti: „Kněz se svýma rukama stále dotýká Boha. Jakou čistotu, jakou zbožnost to od něj vyžaduje! Uvažuj tedy, jaké to musí být ruce, které se dotýkají Nejsvětějšího!“7 

Ve staré syrské církvi byl obřad přijímání srovnáván s biblickou scénou, kde seraf očistil proroka Izaiáše. Sv. Efrém nechává v jednom svém kázání mluvit Krista těmito slovy:

„Přinesený uhlík posvětil Izaiášovy rty. Já jsem to, který vás posvětil – nyní skrze Chléb k vám přinesený. Kleště, které viděl prorok a kterými byl vzat uhlík z oltáře, byly předobrazem, který ukazoval na mne v Nejsvětější Svátosti. Izaiáš mne viděl, tak jako mne teď vidíte vy, jak natahuji svou pravou ruku a dávám vám do úst živý Chléb. Kleště jsou moje pravá ruka. Já stojím na místě serafa. Uhlík je moje Tělo. Vy všichni jste Izaiáš.“8

Tento popis připouští závěr, že v syrské církvi v době sv. Efréma bylo sv. přijímání podáváno přímo do úst. To se dá zjistit i v tzv. Liturgii sv. Jakuba, která je ještě starší než ta, která nese jméno sv. Jana Zlatoústého.9 V Liturgii sv. Jakuba se kněz před podáváním sv. přijímání laikům modlí: „Ať nám Pán žehná a učiní nás hodnými uchopit čistýma rukama hořící uhlík a vložit jej věřícím do úst.“10

V západo-syrském ritu říká kněz při rozdávání sv. přijímání tuto formuli: „Usmiřující a oživující uhlík Těla a Krve Krista, našeho Boha, se dává věřícím na usmíření urážek a odpuštění hříchů.“ Podobné svědectví se nachází u sv. Jana Damašského: „Přijímáme božský uhlík, abychom vzpláli naší účastí na božském ohni a byli zbožštěni. Izaiáš tento uhlík viděl. Uhlík není obyčejné dřevo, ale dřevo spojené s ohněm. Stejně tak není eucharistický Chléb obyčejný chléb, nýbrž Chléb sjednocený s božstvím.“11 Na základě zkušeností učiněných v prvních staletích a na základě organického vývoje teologického poznání ohledně eucharistického Tajemství a tomu odpovídajícího obřadu, byl obyčej podávat sv. přijímání na ruku ke konci období církevních Otců omezen na jednu zvláštní skupinu – na klérus, jak je tomu v orientálních ritech dodnes. Laikům se začal podávat eucharistický Chléb (ve východních obřadech namočený v konsekrovaném víně) přímo do úst. Na ruku se na Východě podává pouze neproměněný chléb, tzv. „antidoron“.12 Tak se zcela jasně rozlišuje mezi eucharistickým Chlebem a chlebem, který je „pouze“ požehnaný.

 

  1. Srov. S. Athanasius, ep.beort. 5. Pro následující údaje srov. Jungmann, a.a.O. s. 461, pozn.. 43.
  2. Srov. sv. Cyprián, Ep., 58, 9; S. Cyril Jeruzalémský, Cat. Myst. 5, 21; S. Jan Zlatoústý; In 1 Cor. hom 25, 5; Theodor z Mops. Catech.hom. 16, 27.
  3.  Sermo 227, 5 (PL 39, 2168).
  4. Sermo 227, 5 (PL 39, 2168).
  5. Anafora Jana Bar-Abgari: „Sacerdoti praecipit, ut palmis manuum particulam sumat, neve corporis particulum manu ori inferat, sed ore capiat, quia caelestis est cibus“: Denzinger, a.a.O., svazek I, s. 81.
  6. Srov. Kirche, Ökumene, Politik. Neue Versuche zur Ekklesiologie, Einsiedeln 1987,s. 19.
  7. De sacerdotio, VI, 4.
  8. Sermones in hebdomada sancta, 4, 5.
  9. Srov. Maldonado, L., La Plegaria Eucaristica, Madrid 1967, s. 422-440.
  10. Podle staroslověnského překladu: Bozestwennaya Liturgia Swjatago Apostola Iakowa Brata Boziya i perwago ierarcha Ierusalima, Roma-Grottoferrata 1970, s. 91.
  11. De fide orthod. 4, 13.
  12. Srov. K. Ch. Felmy, Customs and Practices Surrounding Holy Communion in the Eastern Orthodox Churches in Ch. Caspers (Hrsg.), Bread of Heaven. Customs and Practices Surrounding Holy Communion, Kampen 1995, s. 41-59. Srov. také J. M.Hanssens, Le cérémonial de la communion eucharistique dans les rites orientaux: Gregorianum 41 (1961) 30-62.