Na pozadí dvoutisícileté historie zbožnosti a liturgické tradice univerzální Církve na Východě i na Západě, především ale při pohledu na ucelený vývoj patristického dědictví, je možné podat následující shrnutí:
-
1
Organický vývoj eucharistické zbožnosti jakožto ovoce zbožnosti církevních Otců vedl ještě v prvním tisíciletí všechny církve na Východě i na Západě k tomu, aby se svaté přijímání podávalo věřícím přímo do úst. Počátkem druhého století se k tomu na Západě začalo přidávat nejhlubší biblické gesto – pokleknutí. V rozličných liturgických tradicích Východu je obklopen okamžik přijímání Těla Páně vznešenými obřady a často je věřícími prodlužován, protože se předtím klaní až k zemi.
-
2
Církev předepisuje používat paténu ke svatému přijímání, aby se zamezilo pádu úlomků svaté Hostie na zem (srov. Missale Romanum, Institutio generalis, č. 118; Redemptoris sacramentum, č. 93) a předpokládá se, že si biskup po podávání svatého přijímání umývá ruce (srov. Caeremoniale episcoporum, čís. 166). Když se naproti tomu podává svaté přijímání na ruku, neděje se zřídka, že se uvolňují z Hostie částečky, které padají na zem nebo ulpívají na dlaních či na prstech přijímajících.
-
3
Nakolik je okamžik svatého přijímání setkáním věřícího s božskou osobou Spasitele, přirozeně vyžaduje také navenek vyjádřené sakrální znamení, kterým je klečení (o velikonočním ránu ženy zmrtvýchvstalého Pána uctily, přičemž se před ním vrhly k zemi (srov. Mt 28, 9) a rovněž tak učinili apoštolové (srov. Lk 24, 52), a pravděpodobně i apoštol Tomáš, když zvolal „Pán můj a Bůh můj!“ (Jan 20, 28)
-
4
Nechat se krmit jako malé dítě, zatímco se přijímá přímo do úst, vyjadřuje v liturgii nejlepším způsobem povahu přijímání a stav dítěte před Kristem, který nás krmí a duchovně „kojí“. Dospělý si naproti tomu podává jídlo svými prsty do úst sám.
-
5
Církev předepisuje, aby věřící při slavení mše svaté v okamžiku proměňování klečeli. Bylo by snad liturgicky nepřiměřené, aby věřící vkleče pozdravili a takto i přijali Pána, Krále králů, když k němu v okamžiku svatého přijímání přichází také tělesně co nejblíže?
-
6
Gesto přijímání Těla Páně do úst a vkleče by mohlo být viditelným svědectvím víry Církve v eucharistické tajemství a také uzdravujícím a výchovným činitelem pro moderní kulturu, pro kterou jsou klečení a duchovní synovství úplně cizí skutečnosti.
-
7
Přání vzdávat viditelným způsobem náklonnost a úctu vznešené osobě Krista také v okamžiku svatého přijímání by se mělo přizpůsobit duchu a příkladu dvoutisícileté tradice Církve, onomu „cum amore ac timore!“ („s láskou a bázní!“ – klíčovému výroku církevních Otců prvního tisíciletí) a onomu „quantum potes, tantum aude!“ („Máš se odvážit tolik, kolik jsi jen schopen!“ Sekvence Lauda, Sion, Salvatorem svatého Tomáše Akvinského – klíčovému výroku druhého tisíciletí).
Na závěr dejme prostor podnětné modlitbě Anny Stang, německé matky a babičky z Povolží, která byla stalinským režimem deportována do Kazachstánu. Tato žena s kněžskou duší uchovávala svaté přijímání a donášela ho během komunistického pronásledování věřícím rozptýleným v nekonečných kazašských stepích. Přitom se modlívala těmito slovy:
Tam, kde bydlí můj milovaný Ježíš,
kde On panuje ve svatostánku,
tam chci neustále klečet.
Tam se chci ustavičně modlit.
Ježíši, z hloubi duše Tě miluji.
Skrytá Lásko, klaním se Ti.
Pohrdaná Lásko, klaním se Ti.
Nohama pošlapaná Lásko, klaním se Ti.
Nekonečná Lásko,
Lásko, která jsi na kříži za nás zemřela, klaním se Ti.
Můj milovaný Pane a Spasiteli,
učiň, abych celá a úplně byla láskou
a celá a úplně smírem pro Nejsvětější svátost
v srdci Tvé nejlaskavější Matky Marie.
Amen.
Kéž Bůh dá, aby mohli pastýři Církve dům Boží, to je Církev, obnovit tím, že postaví eucharistického Ježíše do středu, poskytnou Mu první místo a jednají tak, že Mu také v okamžiku svatého přijímání připadne znamení úcty a klanění. „Církev musí být obnovena Eucharistií“ (Ecclesia ab Eucharistia emendanda est!) Svatá Hostie není něco, ale Někdo. „ON je tady!“, tak shrnul tajemství Eucharistie farář arský, svatý Jan Maria Vianney. Protože zde nejde o nic jiného a o nikoho většího než o Pána samotného:
„Dominus est!“ – je to Pán!